Tichá noc...II. chcete vědět jak to dopadlo?

Další rána… Jsou chladnější než ta noc. Neprobouzím se vedle něj, nebudí mě něžnými doteky. Bála jsem se toho, věděla jsem, že neudělám vůbec nic, protože by to nic nezměnilo. A tak mě čekají další osamocené dny, kdy se procházím po svém pokoji a hledám ještě něco pozitivního na tomto světě. Jsou to už tři měsíce, možná víc… Přišla jsem o mnohem víc než on vůbec tuší. Jsem nešťastná a mu je to nejspíš jedno. Pochopila jsem, proč chtěl být sám, proč mi utíkal. Utíkal přede mnou. Za někým, kdo mu nejspíš nabídne víc než já… ani mi to neřekl, jen jsem se to dozvěděla. V slzách jsem mu řekla, že už to vím, nebránil se. A rozchod mu vyhovoval, jen nechtěl být tím, kdo udělá první krok. Pořád ho miluju i když mi neskutečně moc ublížil. Přežívám den ze dne, jak to jen jde. Může snad být něco horšího než ztratit lásku? Může.
Teď už to vím, říkám si jen, že jsou mnohem horší věci, ale tohle mě zasáhlo snad nejvíc. Bude se ženit s tou dívkou… nechci vědět víc, stačí jen když vím, že jeho rodina z toho má radost. Asi se vážně zamiloval, nevím. Slibuje jí a říká jí, to co sliboval i říkal mě. Každý den se budím ze snů, v nichž se s nimi setkávám, jsou šťastní, tak proč já propláču každý den. Nejvíc mi ubližuje asi to, že je to tak krátce po našem rozchodu. Kdy mi předtím říkal jak moc mě miluje a naše společné sny směřovaly hluboko do budoucnosti…a pak se všechno zřítí jak domeček z karet. Nemám ani čas ho nenávidět…