Zpověď

Lásko,

jakkoliv bych sebevíce chtěl, vím že nedokážu Tvým citům poručit. Již někde na začátku toho, kdy jsme se poznali, byly mé city tak naprosto intenzivní, že jsem je nedokázal ovládat, co ti však budu vykládat víš to sama dobře. Asi je opravdu možné, že člověk pozná svou životní lásku na první pohled, ani ne pozná, ale spíše ucítí. Od začátku jsem věděl, že bych za Tebou šel až na kraj světa, neptej se mne proč nevím sám prostě jsem to cítil a cítím. Mezi námi, nebo alespoň z mé strany vzniklo neskutečně silné pouto, jelikož jsi mi byla nejen láskou, životní partnerkou, ale především citově vyzrálejší přítelkyní, která se mi nebála ukázat, že mohu své srdce otevřít. A tak jsem postupně roztával, respektive mé srdíčko roztávalo a i přes to, že jsem věděl od začátku, že Tě miluji, i přes to jsem měl v záloze rezervu, kterou jsem se bál použít. Tato rezerva znamenala touhu po rodině, kdy si je člověk naprosto jistý, že s tím druhým chce strávit zbytek svých dnů, po jeho boku být mu oporou a radovat se společně. Tuto zábranu jsem nikdy nikomu nechtěl otevřít, jen té pravé. Vím, že to zní absolutně absurdně, ale já se bál jako malé dítě, jelikož si svou rodinu představuji jako něco co bude mít tak pevné základy, že je ani sebevětší pohroma nemůže ohrozit.

Svou chybu ve svém postoji jsem si uvědomil až příliš pozdě, a není to chyba, že bych Tě snad měl celou tu dobu míň rád, ale byla to chyba v onom strachu, který jsem měl, že by jsi mi mohla ublížit a můj sen o rodině by se rozplynul. Tento strach však v jedné chvíli ustoupil do pozadí a vystřídal jej jiný a to strach o to, že tě ztratím. V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem byl vlastně bláhový a celou dobu se mi mé životní jistoty nabízeli přímo vedle mě a já je neviděl a roztál ve mně i ten poslední kousíček pochybnosti a proto ti dnes připadám jako nenormální. Není to tím, že bych nenormální byl, ale je to tím, že teď cítím tu potřebu dávat a dávat a být ti nablízku dýchat za Tebe splnit ti i to ještě nevyslovené přání.

To pouto z mé strany si nedokážu vysvětlit, je tak silné, že když jsem ti psal zprávu o tom, zda mne máš ještě ráda, tak já cítil, že se něco stalo, věděl jsem to. Víš sama jaké mám názory na církev a na boha, ale v této chvíli jsem se sám sebe ptal, kdo nebo co mi dalo tento impuls to pocítit. Odpověď neznám a ani asi znát nikdy nebudu, jen tuším, že to bylo něco co se vymyká obyčejným smyslům.

Netrápím se nad tím co se stalo, proč se stalo či jak se stalo, i když jsou to zcela přirozené otázky. Vím a naučil jsem se žít přítomností a žádným, co by kdyby, to už nejsem schopen změnit či jinak ovlivnit. Ovlivnit snad částečně dokáži to co přijde a to co „nás“ čeká. Naše osudy byly utkány daleko před tím než si je uvědomíme a já budu trpělivý a doufat, že osud jenž čeká na mne je spojen s Tvým.

Jestli však necítíš a nevíš zda chceš strávit zbytek svých dnů po mém bohu mohu ti nabídnout pomocnou ruku, ale to hlavní uvědomění si svých citů to musíš zvládnout sama a ne rozumem, ale citem, svou láskou, celým svým tělem. Není to žádné, co když a podobně. A možná člověk musí riskovat de facto nemáš co ztratit, protože každým činem získáš i když něco jiného obětuješ a s prodlužujícím časem se to jen a jen zhoršuje, věř mi vím to, že vytahovat nějaké kostlivce a bláznit pro něco co vlastně ani nemohu pojmenovat je zhýralost a naprostá hloupost a proto to udělej. Věřím Ti, že se rozhodneš jak to sama nejlépe umíš a cítíš.

S láskou navždy Tvůj