Beznaděj

Den se pozvolna měnil v noc... klid pozdního veřera rušili jen kapky deště narážejícího do plechového pláště okapů.
Jejich ozvěna se nesla nocí...znělo to skoro jako děsivé pobízení sovy, když svým táhlým houkáním zvala noční chodce do temných uliček... "poooojď...".
Susan vykoukla z okna... naskočila jí husí kůže.
V takový den se necítila dobře, bylo sychravo...zima, chlad a dluhé chuchvalce mlhy se táhly kolem náhrobků přilehlého hřbitova...
Poodešla od okna, sklesle si sedla na postel a zaposlouchala se do zvuků domu...
ticho, jako by všichni zemřeli, konec... mrvolná hrůza.
a přitom věděla, že hned vedle spí její mladší bráška, že mamča je přes chodbu v ložnici, a že si dost pravděpodobně čte.
tak proč ta sálající nejistota? proč deprese?! proč to neukojitelné hoře?!
slzy jí začaly samovolně téct po tvářích...
roztřesenou rukou sáhla po žiletce na nočním stolku
už toho všeho měla dost, babička zemřela, kluk se s ní rozešel a v rodině to za moc nestojí, o škole ani nemluvě.
stačí jediný tah prstů a bude konec... umře a vše se vyřeší! jen jeden tah....
Teď... ostří žiletky se ponořilo do někkoučké kůže zápěstí. Prožízla tepnu a Susan jen nechápavě zírala na karmínovou červeň, která se proudem řinula z žil... je to vážně ten slavný konec Susan Hemingwey??
Litry krve se pomalu rozpíjeli do bělavé nádhery prostěradel, krev byla jednoduše všude...
Na Susan šli mdloby... neviděla nic, žádný pověstný tunel, žádnou zář ani anděla, který by jí v poslední chvíli zachránil. Nic, prázdnota a nicota ji obklopila, až vydechla naposled.... Konec... žádný happy end se nekonal.