Fée

Vstala brzo ráno, snad ještě matně zářily hvězdy, které starostlivě hlídal Měsíc. Jen hodiny rušily ticho, které v domě vládlo. Musím si pospíšit, napadlo ji, možná stihnu východ slunce a to je vždycky nádhera, ten nejúžasnější děj, každodenní zázrak. Proč chodit s černou páskou přes oči, život sám je přece zázrak, s ním každá myšlenka, vzpomínka.
Když jsem byla malá dědeček mi vyprávěl různé příběhy, znal všechny princezny a pod každým kamenem viděl poklad. Dokázal se radovat toho, že hrdličky ještě stále pějí. Ach dědo, kde jsi teď? I ve smrti jsi viděl krásu. Kde jsi ji v ní našel? Říkával si, že teprve ten, kdo nalezne krásu ve svém největším nepříteli, poznal život. Chtěla jsem ti toho ještě tolik říct, ale nestihla to. Gardienovi se po tobě ještě stále stýská, pokaždé, když spatří tvůj dům začne výt. Je mým nejlepším přítelem. Kéž bych jim tak mohla být já pro něj, ale byl si to ty, dědo, nemůže na tebe zapomenout. Ani já ne, mám tě ráda, dědečku.

V kuchyni je chladno, u dveří leží schoulený Gardien. „Dnes se půjde daleko, kamaráde,“ oslovuje věrného přítele nesmělá dívka s havraními vlasy.
„A tvá duše vznáší se v nekonečnu,“ řekl si mi jednou. Přišlo mi , že má každý člověk své pevné místo, na kterém žije, které mu nikdo nemůže vzít a je to jinak, je to přesně naopak. Naším úkolem je toto místo hledat. Život je hledání smyslu v nesmyslu. Třeba všechno kolem nemá žádný cíl, nemá myšlenku. Sníme o lásce, o ideální lásce, a přitom ji máme, je blíž než si dokážeme představit.

Studený vzduch venku jí cuchá vlasy, jen rozpažit ruce a vzlétnout do nebes, do dálek, kde na ni čeká sen. Cesta je klikatá, rozděluje se a zase spojuje. Má svůj konec, ztrácí se v moři zapomnění. Nic po ní nezbude, jen ten, kdo se ohlédne ji zase spatří. Kráčí po své cestě a uniká přísné realitě. Gardien jde s ní, dýchá volně, ale nedočkavě, cítí, že se děje něco velkého. Nebude to obyčejný den. Stejně jako každá láska je jiná i každý okamžik se mění k nepoznání, a když si na něj vzpomenete, nikdy ho znovu neprožijete stejně, protože ten pocit nevrátíte. Všechno plyne a pro nás jednou skončí, ale někde zůstává navždy, někde daleko za hranicemi zůstává nekonečnem.

„Dědo, proč myslíš, že jsem anděl? Vždyť nemám křídla.“
„Fée, tady nejde o křídla, ale o to, co jsi, o tvé ohromné hluboké oči, o tvé porozumění. Vím, že se ti možná zdá, že mluvím z cesty, ale časem pochopíš. Člověk nemusí mít nutně létat, aby byl andělem“

Jak přibývá světla, náhle jako by se rozjasňovaly i vzpomínky na divné rozhovory a otázky, které ji děda kladl. Viděla v něm čaroděje, mocného kouzelníka, který hýbal celým jejím světem. Bylo těžké ho ztratit, ale on se nebál, říkával: „Můj anděly, netruchli až odejdu, smrt není konec, jen další zážitek na daleké cestě k vlastním snům. Podívej, celý život jsem doufal, že tě najdu a teď, když tě tu vidím, mohu odejít, neopouštím tě, Fée, to si nemysli.“

Kolem letí dravec a hledá svou oběť a onak němu vzhlíží jako by vzhlížela ke kometě. „Posle nebes,“ říká si: „jaké právo nám dává to, že dýcháme? Jsi tam nahoře a myslíš si snad, že vidíš víc? A co víš o smutku,o strachu, o bolesti? Podívej, jak jsi sám, kde máš rodinu, kde lásku? Co když sama umírá? A ty si lovíš, aby měla co jíst, jenže potřebuje hlavně tebe. Vrať se, slyšíš!“ křičí na posla a slzy jí tryskají z očí. Jak mu to může být jedno? Nohy ji nechtějí nést dál, klesá k zemi ovládaná pláčem, zcela mimo sebe. Nedojdu tam, chci tu zůstat, chci tady být do konce života, chci zemřít zde sama.
„Pojď ke mně holčičko, usuš slzy, to nic není. Vždyť nebe nepadá. Dokud je nad námi, nemusíš se bát. Byla jedna slza a jak utíkal čas, rostla v ní touha poznat, co se skrývá venku, co je utajeno za hnědou oponou tvých očí. Každé ráno pila čaj, ale nechutnal ji nijak zvláštně, nebyl pro ni kouzelný. Stále jen myslela, jaké je to venku, jaký je svět. Pak přišel její de. Opona se otevřela. Zprvu měla strach vykročit, ale pak se odhodlala. Uviděla zemi a zhrozila se, vždyť přináší smutek do zářivého dne, proč? Ze sne se stal děs. Pomalu umírá, sama, zklamaná. Její poslední myšlenky patří čaji, vždyť s ním začínal nový den. Dnes se už se nenapila.
Nebreč, každá tvá slza o svůj sen.“

Gardien jí líže obličej a v jeho očích vidí ohromnou sílu pokračovat, odvahu žít i bez nejlepšího přítele. Kdo ví, proč si vzpomněla zrovna na tento dědův příběh, snad aby nezapomněla, že den teprve začal, že ještě není pravá chvíle skončit.

Pěšinu lemují vysoké stromy, pomalu se spojuje s tajemným lesem. Fée se v něm touží ztratit navždy, stát se vysokým stromem, který odolá všem nárazům. Když byla malá, v korunách králů měla svůj malý kousek vysněného světa. Jako by ji k sobě vzývali, jako by ji volali. Potřebovali snad zachránit? Odhodlaně, sebejistě stoupá ke svému cíli, větev za větví před ní sklání své zbraně. Usadila se v rozsoše a náhle viděla vše jasněji, všechno přestalo tížit. V dáli uviděla moře, jak kousek po kousku omílá pobřeží a už nikdy ho nevrátí zpět. Pláž bude neustále ustupovat silnějšímu, až se nadobro přemění v moře. Uviděla vesnici, která rušila nevinnost krajiny a zvolna ničila její pravé já.

„Časem získáš nadhled.“
„Až vyrostu o metr, uvidím vše jinak?“
Zasmála se, ale v jejích očích viděl, že nechápe.
„Přijde mi zábavné, dědo, že až budu vyšší uvidím třeba trávu modrou místo zelené, že stromy budou menší než já a tak je uvidím z nadledu.“
„Fée, ty jsi ta nejúžasnější malá slečna, jakou jsem kdy potkal.“

Musím dolů, pokračovat v cestě, protože už nesmím ztrácet čas, už se nesmím vzdát. Gardin poslušně čeká pod stromem, má radost, když ji znovu spatří, bál se, že se mu tam nahoře ztratila, že opustila zem a vydala se do nebes. Vždyť je přece anděl.

„Jednou zjistí, že nežiješ jen pro to, aby ses celý den smála, ale až k tomu pochopení dojdeš, nepřestávej se ptát. Bez otázek není odpovědí, stejně jako bez noci není dne. Kdyby ses celý svůj život jen smála a nepoznala smutek, co bys věděla o štěstí? Potřebuješ pláč, aby ses mohla usmívat!“

Zavrtěl ocasem, aby věděla, že ji má taky rád a rozběhl se po pěšině. Cítil moře a musel za ním i ona ho vnímala, ale jako nekonečně tajemný svět, který je tu sám pro sebe.
„Poběž Gardiene, dělej!“
Nohy se dávají do pohybu. Utíká a nevšímá si nikoho. Myslí na to, že je skutečná.

„Fée, ty žiješ, máš stejné právo být svá jako kdokoli jiný. Život je soubor divadelních her. Nedovol, aby tvá role zakryla to, co je uvnitř! Podej mi vodu...Díky...Teď už nepochybuji, že jsi anděl. Můj strážný anděly, nech mě jít. Zachránila jsi mě. Být divný není totéž jako být jiný, za to se nemusíme stydět.“

Dech se zrychluje...Moře se blíží...Slunce vychází...Sny se spojují v jednu velkou touhu a ona chápe, že teď prožívá naplno každý pohyb, každou vteřinu.
Upadá na písčitou pláž, ale Gardien běží dál.
„Ne Gardiene, ke mně!“
Ohlíží se, ale nezastavuje běží dál do nemilosrdných vln smrti. Fée ví, že mu nemůže zabránit. Každý potřebuje někoho, kdo mu rozumí, nikdo nepřežije dlouho když je sám.
„Sbohem, můj anděly.“

Někdo k ní přichází, ale co na tom. Chci odletět pomyslí si, už nikdy nespatřit svět.
„Ahoj, Fée.“
Neznámý příchozí se zelenou buřinkou a tlustými červenými brýlemi ji podává kopretinu. Obdarovává tak snad každou dívku? Je to jedno, dal ji kousek radosti.
„Dobrý den.“ řekne smutně a možná trochu zamyšleně.
„Fée, pojď musíme jít, můj anděly.“

Moře ovládlo hnědé oči, vlny zalily živý sen.