Černota

"Měla by sis uklidit v pokoji." vlítne mi do pokoje taťka bez toho, aby se jen okem kouknul, jakou situaci mam v pokoji.
"Mám tady pořádek.. Mám tady relativní pořádek... Je mi patnáct, vzpomínáš?" řeknu už pěkně naštvaně, protože tahle diskuze se v našem domě (pokud to tak smím nazývat) pořádala asi po pátý. Nevím, čí chyba to je.. a nechce se mi to řešit.
"Můžeš odejít?" zeptám se se slzama v očích. Ani nevim, proč brečim.. ale přijde mi líto, že můj táta.. MŮJ táta.. se se mnou hádá kvůli pokoji. Taková banalita! Nikdy ho to v takovýhle míře nezajímalo. Jasně.. Jarmila mu to asi řekla. Táta mi nechodí, když nejsem doma, po pokoji.. pochopila sem, proč se tam teď ani nekouk.
"Tos přehnala." odvětil nasupeně táta a třísk s dveřma. Tak tohle mi nikdy neřek.. Co si aspoň pamatuju. Večer sem mu šla pak dát dobrou noc a on... nebyl naštvanej. Možná to byl proto, že slyšel můj hovor se Šmudlou. Řikala sem mu, že nevim, na čí straně je právo, ale že mě to štve, že to není fér. Že by to by to u mě mohlo vypadat daleko hůř. Pozdějc sem si uvědomila, že nemůžu bejt dokonalá. Učim se.. hodně dobře. Je sice fakt, že sem teprv na základce.. ale to je fuk.. dost se snažim pro známky.. Neutíkám z domova, nekouřim, nepiju, sem poslušná, protože s nim jezdim pořád domů a do školy a tedy má o mě pořád přehled, sem poměrně šetřivá a sem skromná :) ne, prostě bych mohla bejt daleko horší. Pořád se snažim na sobě hledat chyby a mazat je.. abych byla co nejlepší.. a zatím se mi zdá, že tátovi je úplně jedno, jaký on dělá chyby.. Což mě mrzí.
Brečim. Nevim proč. Asi fakt proto, že se se mnou hádá jen tak. pak mě napadne.. Špendlík. mam jeden hybrid- ohnutá špička, trochu do elka. Kdybych se s nim malinko.. Jen malinko.. škábla.. třeba.. by se mi ulevilo.. to mě napadlo, když sem se bavila s Bohem. Je to až paradox.. Bůh me přece vede.. Ale každýho vede.. a jen některý Ho neposlouchaj. Ale ja se Ho snažim poslouchat.. a následovat.. ale tenkrát.. sem Ho ignorovala. asi.. rozsvítila sem, vstala, došla sem k nástěnce a vzala sem ten špendík. Vyhrnula sem si rukáv, aby bylo vidět zápěstí a začala sem se škrábat. Slzy uschly, jen sem pozorovala tu zkázu, kterou moje ruce prováděly. Nikdy sem takovej stav neměla. bylo to něco novýho.. Ale nic příjemnýho. Uběhlo asi pět minut a já zase špendlík zapíchla a ulehla. Ruce pálily jak čert.. ale popravdě sem to vnímala jen stěží. Co tomu řeknou? Proč sem to udělala? Aby si mě všmili? Ale kdo? Aby mě měli rádi? Ale kdo, sakra. Pak už sem nebrečela. Pak už sem totiž usnula. Ráno sem se vzbudila a pořád sem nemohla uvěřit tomu, co jsem udělala. Červený škrábance na bleďoučký ruce svítily tak moc, že byla skoro vidět záře. Ten den sem si bohužel vzala krátkej rukáv. Pár lidí si toho všimlo, pár ne. Tak moc sem chtěla ze sebe udělat chudinku, asi.. aby mě někdo pohladil po vlasech a řek- neboj, bude to dobrý. Udělal to vlastně Šmudla. Volal mi skoro každej den.. Nemůžu říct, jak moc sem mu vděčná. Spoustu lidí mi pomohlo.. ale asi on tomu dával takovou vážnost, až sem asi docílila toho, čeho sem chtěla. Asi.. já pořád nevim.. co sem chtěla.. Potom sem to udělal eště jednou. Bylo to vidět víc, asi sem to trochu přehnala. Škrábance svěděly přesně tejden od "incidentu". Pokaždý, když se mi něco nepovede.. tak si řikam.. mohla bych vzít ten špendlík.. Já, kerá by se drog ani nedotkla.. sem poznala, že tohle je snad eště nebezpečnější.
Dneska sem nevečeřela. Trochu teda jo.. ale moc sem tomu nedala. Mám počítač do tý doby než táta dojí a dokoukne ňákej seriál. Ani bych teda neměla chuť na véču. Poslední dobou.. Pořád sem se bála.. aby se mě Jarmila nezeptala, co to tam mám. Nevim, co bych odpověděla. Asi bych se zase snažila něco vymyslet. A nepovedlo by se mi to.. takle sem to ututlala, to sem byla fakt docela ráda. Vidíte, jak si protiřečim? Chtěla sem na sebe upozornit, ale ne před Jarmilou.. Děs.. držim se.. abych zase po tom špendlíku nešáhla.. pořád se bojim.. je to prokletí.. hrůza..