Černý anděl

Letěl mezi hvězdami. Černé peří na jeho křídlech se ve větru vzpurně třepotalo. Snesl se oknem vstříc pohasínající duši. Cítil smutek, který naplňoval celou místnost. Uprostřed pokoje ležela stařenka a zírala prázdným pohledem do stropu. Její ruku svírala mladá dívka. Hlavu stále schoulenou co nejblíže u tichého srdce. Plakala, měla strach otevřít oči, vnímala chlad prostupující dlaněmi její babičky, ale stále nemohla uvěřit, že ji navždy opouští. Anděl se na ní soustředil svýma slepýma očima. Uvědomoval si všechnu tu bolest, kterou jí působí. Upustil jedinou temnou slzu, kterou propustil duši z nehybného těla. Zůstal stát před oknem a stále poslouchal zpomalený dech děvčete. Vnímal, každý její pohyb. Stejně jako jeho i jejíma očima bylo srdce. Byla slepá.
Od toho večera se u jejího domu objevoval často. Sedával v korunách okolních stromů a vnímal každý její úsměv, každou slzu. Když plakala ona, plakal také, jeho slzy dopadaly na listy stromu a snášely se s nimi k zemi. Když se smála, pod jeho úsměvem rozkvétaly růže. Přičichával k nim spolu s ní. Její pocit samoty ho doháněl k zoufalství, přece nebyla sama, on byl vždy někde poblíž. Ale jak jí to říct? Lidé jsou k řeči andělů hluší. Nemohl se jí dotknout a ona necítila jeho přítomnost. Nevnímala všechnu tu lásku, s kterou kolem ní kroužil.
Celé dny se nemohla vzpamatovat, připadala si, jako když spí. Hledala impuls, hledala něco, co by jí mohlo probudit zpět k životu. Měla pocit, že je na schodišti a každou hodinu o schod níže. Myslela si, že jediné, co jí může vrátit život, je opravdový spánek. Věčný spánek.
Jeho srdce svíral strach, dívka se chystala k poslední ukolébavce. Ale on nemohl zakročit. Nemohl vzlétnout. Ona ho připravila o křídla. Připravila ho o jeho srdce.