Bratři

Byl to malý pokoj, jen několik metrů čtverečních. Zdi vymalované na bílo, bez obrazů a jiných ozdob, jejich monotónnost rušilo jen okno bez záclon, bez kytek.
Uprostřed místnosti stál gauč potažený bílou koženkou s několika bílými polštáři. A na gauči seděla ona a upřeně pozorovala černý kufřík na stole před ní. Také byla oblečená v bílém, a proto jediné, co kazilo nevinnost pokoje, byl kufřík. Cizí předmět.
„Nepatří ti a ty to víš.“
Vzhlédla. Vždyť ten kufřík ani není její. Neměla ho brát, měl zůstat na místě činu. Ale když ona tak zoufale potřebuje peníze, které jsou uvnitř!
„Správně, k čemu by byly tomu mrtvému? Ty aspoň splatíš všechny dluhy. A že jich máš.“
„Tím se ale nic nevyřeší.“
„Jak nevyřeší? Copak nevidíš, jak žije? Jak žijeme? Udělala správně.“
„Ne, podle tebe udělala správně. Ale uvědom si, že ne všechny tvoje nápady jsou správné.“
Chvějícími se prsty obkreslila obrys kufříku těsně nad jeho povrchem. Nebo to snad nebyl zas až tak dobrý nápad? Vždyť policie ví, že tam byla. Dřív nebo později přijdou a…
„Ten kufřík nesmí najít. Schovej ho. Dobře ho schovej.“
„To nemůžeš! Dej ho policii, nějak to vysvětli. Ty peníze nejsou tvoje.“
„Teď už ano. Jsou její. Jsou naše. Copak ty nejsi rád, že se konečně budeme mít lépe?“
„Kvůli těm penězům zemřel člověk.“
„Koho to v tuhle chvíli zajímá?“
„Mě, bratře.“
„To jsem si mohl myslet, bratře. Ale tentokrát se do toho nepleť.“
„Musím.“
„Stejně tě neposlechne. Dá na mou radu. Ostatně jako vždy, když je zoufalá.“
„No právě. Napadlo tě, že možná právě proto je tam, kde je? A my s ní?“
„Hloupost. Kdyby měla jen mě, bylo by jí dobře. Už dávno.“
„Víš to jistě?“
„Vím.“
Ze zamyšlení ji vytrhnul zvonek u dveří. Zděsila se. Policie.
„Schovej kufřík!“
„Ne, vrať jim ho. Nic se ti nestane, uvidíš.“
„Musíš ho schovat. Vzpomeň si na ty peníze uvnitř. Budeš bohatá, až se všechno uklidní.“
Konečně se odvážila dotknout kufříku, který před dvěma dny přinesla domů. Nemělo se to stát, blesklo jí hlavou. Kdyby šla z práce obvyklou cestou, nestala by se svědkem té strašné události a všechno by bylo jako předtím.
„Tak schovej tu zatracenou věc!“
Odhodlaně vzala kufřík a pečlivě ho ukryla pod gauč. Pokud někdo nebude místnost prohledávat, nic nenajde. Znova se ozval zvonek. Vyskočila a šla otevřít.
Policie.
„Teď musíš být silná. Hlavně nezapomeň. O ničem nevíš.“
„Jak ji můžeš nutit tak lhát, bratře? Policie to na ní pozná.“
„Nepozná. Nikdo nic nepozná, když se do toho přestaneš plést. Ona to zvládne.“
Ten desetiminutový rozhovor s detektivem jako by trval celou věčnost. Moc se vyptával a ona už nevěděla, co si vymyslet.
„Neměla to dělat.“
„Proč? Vždyť už to má za sebou. Vidíš, odcházejí. Dokázala to.“
„Ale co dokázala? Že umí lhát?“
„Ne, dokázala, že my dva – já a ona – jsme tým. Není bitva, kterou bychom mohli prohrát. Jsi jí k ničemu, bratře.“
„Ještě to neskončilo, bratře. Jak dlouho bude policii trvat, než si dá dvě a dvě dohromady?“
Nervózně procházela pokojem sem a tam. Co teď? Policie se určitě vrátí. Ten detektiv není hloupý. Je jen otázkou času, kdy mu do skládačky zapadne poslední dílek. Ona.
„Co jí poradíš teď, bratře?“
„Aby se tě zbavila, bratře.“
„Vždyť víš, že to nejde. Jsme její součástí a ona naší. Bez nás by nebyla a my zase bez ní.“
Byla zoufalá. Pohled jí neustále utíkal k pohovce a nedokázala se na nic soustředit. Co bude? Měla by si sbalit věci a odjet? Kam by ale šla? A jak dlouho by dokázala utíkat? Zlomená přešla z pokoje do malé kuchyňky a otevřela skříňku.
„Copak nechápeš, že peníze, které nemůže použít, jsou jí k ničemu? Uznej svou chybu, bratře, a nechej mě, ať jí pomůžu.“
„Ne! Počkáme pár dní, a pak už si na ten kufřík nikdo ani nevzpomene.“
„Tomu přece sám nevěříš. Není tak silná, aby vydržela v nejistotě několik dní. Ve skutečnosti je velmi slabá. Jako my.“
„Mlč, bratře! Je tak silná jako já. Mám ji omotanou kolem prstu, poslouchá mě. Dávám jí jistotu.“
„Ne, nedáváš. Nutíš ji do věcí, které jí ubližují.“
„Hloupost. Díky mně má konečně dost peněz. Můžu jí dát všechno, co bude chtít.“
Zavřela oči. Voda ve sklenici ji chladila. Nebylo to příjemné, spíš děsivé. Rozhlédla se kolem sebe a vysypala do dlaně několik prášků.
„Co to dělá?“
„Co myslíš?“
„Bere si prášky. Víc než obvykle. Mnohem víc než obvykle.“
„Ne! Nedělej to! Vždyť… co ti chybí? Budeš mít všechno!“
Cítila, jak se jí začíná točit hlava. Nejprve pomalu, ale potom se svět kolem ní změnil v kolotoč. Z posledních sil se dopotácela ke gauči, aby si sedla. Zvedl se jí žaludek a před očima se jí zatmělo.

Byl to malý pokoj, jen několik metrů čtverečních. Zdi vymalované na bílo, bez obrazů a jiných ozdob, jejich monotónnost rušilo jen okno bez záclon, bez kytek.
Uprostřed místnosti stál gauč potažený bílou koženkou s několika bílými polštáři. A na gauči seděla ona.
„Co by byla bez nás?“
„Byla by živá, bratře.“
„A co jsme my bez ní?“
„Nic.“
„Víš to jistě, bratře?“
„Vím.“