Já a Chiara

Seděla v koutě, schoulená do klubíčka se třásla na studené zemi a nikdo ji neviděl. Plakala, ale nikdo jí neotřel slzy. Bláznivá Chiara říkali jí, ale proč, kdo znal důvod? Dny ubíhaly pod nohama všem, nikdo neměl čas, aby se zastavil, nikdo jí nevěnoval jediný, jeden jediný pohled. Chiaro, jak ti rozumím, ale přijde, neboj, nenechám tě tu samotnou umírat. Jen ještě pořádně nevím, proč tě zahaluji do smutku, proč ti do tváře vrývám hluboké rány, do pohledu žihadla lesních včel. Snažím se v sobě nalézt ten tvůj příběh a vdechnou ti kus života, dát ti něco ze sebe, správně poskládat slova, která ale stejně nikdo nebude brát vážně. Je to hezké dílo, řeknou, ale co když, Chiaro, někde žiješ, co ví o tvých ranách? Ty trpíš, v ruce držíš starý nažloutlý papír a snad jsi kdysi psala básně a měly hloubku, řvaly do prázdného světa, ale kdo to z nich vyčetl, kdo je dokázal pochopit? Proč počítat počet slov ve verši, kontrolovat rytmus? Já vím, kolik tě to stálo síly, kolik je v nich utrpení, že každá volá o pomoc, která nepřichází.
Vím toho o tobě daleko víc, než vědí oni, nechápou to, nedokážou si ani představit, jaké to je, když každá vteřina může znamenat tvůj konec, když jeden tah pera může zabít všechny kolem a tebe nechat žít. Ty vidíš za obzor, vidíš mě a víš, co se chystám udělat. Víš, že jsi jen pouhý impulz v mém mozku.
Chiara křičela a řvala: „Copak to necítíte, vážně ji nevidíte? Všem z vás dala život a zase všem vezme, když si umane. To kvůli ní spěcháte, kvůli ní jste nešťastní!“
„Ztichni, Chiaro, kdybys nám radši dala pokoj a šla se někam umýt!“
„Společně to dokážeme. Společně ji můžeme porazit!“
Každý se někam ztrácí a její slova mizí v prázdnotě.
„Nenávidím tě, Barbaro, proklínám všechna tvá slova, tvé depky, které nám tolik ubližují!“
Budeš muset umřít, Chiaro, musím tě zabít, ale ještě není ten pravý čas, chci, abys trpěla stejně, jako trpím já, když mě každý považuje za podivínku, chci, abys zažila ten pocit, než zemřeš.
„Jsi jen obyčejný vrah, Barbaro, tohle musí skončit!“
Slzy vzteku se jí řinou po tváři jako nekonečné řeky a ona se propadá kamsi hluboko, je jí zima, má hlad, ale nevzdává svůj boj.

„Ty jsi bláznivá Chiara?“
Obrací svůj zrak na děvčátko s velkýma modrýma očima, na nevinnou krásu nevědomí. V bílých šatičkách se dívenka podobá andělu. S panenkou v ruce sleduje ďábla z temnot.
„Jo, tak mi říkají,“ uchechtne se a náhle pochopí, všechno do sebe zapadá.
Tak to je ona, ta je pro tebe, Chiaro.
„A ty budeš Felicita, že?“
„Jak to víš?“ zeptá se holčička.
„Někdo mi prozradil, že se u mě stavíš.“
„Aha... Proč jsi tak smutná?“
Musí být anděl, myslí si Chiara, takže už se blíží ta chvíle, její poslední rozhovor, Felis, jediný člověk, který ji pohladí po vlasech.

Felis usedá na špinavou zem a bílá sukýnka se vyhrnuje nad bledá kolínka.
„Někdo ti ublížil?“
„Ne, jen někdo chce, abych trpěla, protože uvnitř sebe krvácí.“
„A to mu nikdo nemůže pomoct?“
„Ale ano, Felis, ano může, ale ona to nevidí, a tak potřebuje, aby někdo trpěl s ní.“
„To je od tebe hezké, že jí pomáháš. Já se starám o Flamen, včera jsem ji našla, jak leží v kaluži, tak jsem si ji vzala k sobě, aby nebyla sama.“
Chiaře se chce plakat nad naivností dětských očí.
„Tak to jsi teď její maminka, ne?“
„Jo, ale občas mě zlobí!“
„Jak to?“
„Včera se vrátila domů moc ušmudlaná. A ta paní, co ji pomáháš, jak se jmenuje?“
„To je Barbara, víš, ona by chtěla, abych opustila tento svět, myslí si, že to je nejlepší konec.“
„Proč by to dělala? Nemá tě ráda?“
„Ale ano, jen...jen prostě... myslí si, že všechno vždycky skončí špatně.“
„To přece není pravda, ne?“
„Záleží to jen na ní, Felicito. Víš, ona je takový náš Bůh, všude nás hlídá.“
„Ale já o ní nic nevím.“
„Já jen trošku, občas je ale těžké ji pochopit, protože se ztrácí sama v sobě a myslí si, že ji nikdo neutře slzy, když bude plakat.“
„Nemá snad maminku, nebo někoho jiného?“
„Víš, Felis, má, jen má strach, že by ji třeba nechtěli poslouchat.“
„A proto se trápí? A proto se musíš trápit ty?“
„Ano.“

Chiaro, myslím, že nás opustí někdo jiný. Asi tě osvobodím, nechám probudit z noční můry, ale někdo musí zemřít místo tebe.
„Já už budu muset jít.“
„Ne, nechoď.“
„Bojíš se smrti?“
Ach, jak nesedí tato otázka do tak mladých úst. Proč ji do nich vkládáš, kdo ti dává to právo?
„Ne, nebojím, mám strach z toho, co bude s tebou!“
Už chápe, už zase vidí dál.
Dívá se na anděla a v duchu se ptá: Proč ty? Proč si nevezme mě?
„Já už opravdu musím.“
Modré dětské oči nechápou tíhu okamžiku. Žijí teď a je jim jedno, že za minutu můžou skončit.
„Neplaš, Chiarko, já se vrátím, zítra maminka bude péct buchty, nějaké ti donesu.“
„Ach, tak běž a měj se hezky.“
Felicitas pomalu odchází, krok za krokem krátí svůj život.
„Barbaro, to nesmíš! Ty sprostá vražedkyně! Jak můžeš zabít nevinné dítě, světlo světa?
Zabij mě, já už nic nedokážu, ale ona má před sebou první pusu, první lásku, první bolestné zklamání. Barbaro, copak to nechápeš? Zrovna ty to přece musíš pochopit!“

Felis se otočí, se slzami v očích se vrací k Chiaře a na zvadlé líce ji přikládá své teplé rty. Pak se rozběhne po ulici, a když se naposledy ohlédne...

Chiaro, já musím, odpusť mi, je to těžké, ale musím to udělat, prosím, odpusť mi to, jinak to nejde!
„Barbaro, kdybys nežila s černou páskou přes oči, nikdy bys nemohla ukončit nevinný život. Copak ti nedochází, že někde existujeme a ty nás ničíš? Copak ti ještě stále nedochází, jaký to máš dar?“

...vzlétne do oblak. Chiara vstává a nejistě kráčí k místu, kde se ztratilo štěstí, dívá se na zem, a tam v kaluži leží Flamen. Tiskne ji k sobě a uniká někam daleko, kde ji už nikdo, nikdy nenajde, jenže pro mě příběh neskončil.