Hlubina

…dostal jsem se dovnitř okem. Mrazilo mě. Zlé tušení prostupovalo mým tělem - nenápadně, přesto však neodbytně. Začal jsem hledat, ale brzy jsem zjistil, že mu-sím jít hlouběji. Jak jsem sestupoval, světla ubývalo. Dostal jsem strach. Ale proč? Přece tu není nic, čeho bych se měl bát. Vždyť už jsem přece Nestvůru dávno vy-hnal. Nebo ne?

Všechno záleží na úhlu pohledu. Některé věci prostě z různých stran vypadají různě. Například oči. Ještě nikdy jsem neviděl oči, které by nebyly alespoň trochu krásné. Ale svítí-li slunce ze správného směru, mohou některé oči vypadat jako oči samotného Bo-ha. V očích člověk může najít minulost, přítomnost i budoucnost. Je v nich celá duše. Je v nich…

…tma. Uvědomil jsem si, že nevidím ani na půl metru; chlad se mi vtíral pod kůži. Cítil jsem kolem sebe neuvěřitelně veliký prostor, avšak nekompromisně prázdný. Sestu-poval jsem pouští srdce a věděl jsem, že větší pustiny už na světě není.

Hranice lidské důstojnosti je velice pohyblivá a individuální veličina. Někdo ji má hodně vysoko, u jiného se utápí kdesi hluboko v duši. Tato hranice souvisí s tím, jací jsme, respektive s tím, jak moc chceme, aby ostatní věděli, co se v nás skrývá. Kolem toho, co chceme utajit vybudujeme zeď – většinou hodně tlustou. Systém těchto zdí pak vytváří mez, po kterou jsme ochotni zajít. Co pak zbývá z lidské dů-stojnosti? Lidská důstojnost je jen spousta nedůstojností skrytých před ostatními. proto jsem náhle…

…tvrdě narazil. Neviděl jsem nic, jen jsem cítil jeden náraz za druhým. Dostal jsem se ke svému systému zdí. Na vlastní kůži jsem pocítil, jak je složitý. Kolik skrytých ta-jemství, kolik uvězněných přání a potlačených slov. Chvíli jsem si myslel, že se nedosta-nu dál, že uvíznu na své vlastní hranici lidské důstojnosti. Pak, všemu navzdory, jsem našel skulinku.

Vůle je jako sekera, co seká na obě strany. Může nám pomoci, ale může nás i zničit. Sedm let jsem cvičil svou vůli a byl jsem přesvědčen, že žádná situace mě nemůže za-skočit. Uměl jsem si poručit ve vzteku, v radosti a myslel jsem, že i v lásce. Věřil jsem, že jsem schopen vlastní vůlí potlačit jakoukoli emoci, ať už pozitivní nebo negativní. Ale zašel jsem příliš daleko a má vůle mne zradila. Podívej se na sebe! Podívej se do svého srdce! Dá se tomu vůbec vzdorovat? Nikdy…

…jsem nebyl tak hluboko. Toto byl opravdový vnitřek mne samotného. Začínal jsem tušit, že tu nejsem sám. Sedm let jsem ze sebe vyháněl Nestvůru a teď jsem poznával, že se mi to nepodařilo. Jen jsem jí zahnal ještě hlouběji do sebe. Cítil jsem její dech, jak jsem se k ní pomalu blížil. Někdy Nestvůry jen vrčí, ale někdy koušou a po nocích chodí zabíjet.

Láska je zvláštní v tom, že má zatraceně tuhý kořínek. Den za dnem svádí nekonečný boj s vůlí, protože společně nemohou existovat (buď vládne jedna nebo druhá), a sil jí neubývá. Bůh ví, proč jsem se dal na stranu vůle. Asi chci mít kontrolu nad sebou sa-mým, a když už jsem si myslel, že ji opravdu mám, objevila se Nestvůra. Láska je tou Nestvůrou a je tím silnější, čím více proti ní bojujeme. Co nás nezabije, to nás posílí.

Už jsem byl téměř u ní. Zavolal jsem na pomoc svou vůli. Zhmotnila se v podobě stříbrné dýky v mé pravé ruce. Zaútočil jsem ve snaze zničit Nestvůru jednou provždy. Ale dýka buď máchala do prázdna, nebo se smekala po něčem hladkém. A pak Láska, totiž Nestvůra, přivolala Rozum. Objevil se v podobě světla a já poprvé spatřil, proti čemu vlastně bojuji. Přímo proti mně stálo velké zrcadlo v oprýskaném rámu a před zrcadlem byla křehká váza s kyticí modrých chrp. Co nás nezabije, to nás posílí. Mohl jsem se buď vrátit, nebo vstoupit za zrcadlo. Abych se však k zrcadlu dostal, musel bych rozbít vázu a pošlapat chrpy. Opět prohrávám. Za zrcadlem je Láska, před ním jsem já s dýkou v ruce. A chrpy. Pochopil jsem, že tou dýkou bych zničil všechno hezké, co snad ve mně ještě zbylo. Rozhodl jsem se pro návrat. Už tak jsem v sobě vyplenil, co se dalo, nač v tom ještě pokračovat. Možná by bylo mnohem lepší najít někoho, kdo pustinu v mém srdci znovu zaplní.

Vždyť celý život je jen nekonečné hledání…