Prokletí deště

Jasně, že jsem ho znal. Ten chlap asi v životě neviděl slunce; všude, kam se hnul ho pronásledoval jen déšť a bouře. Umíte si to vůbec představit? Nikdy neviděl ani jediný sluneční paprsek a tak se rozhodl letět letadlem do La Pazu a pak jet přes 2000 kilometrů vlakem do La Sereny. 19. července 1985 vešel do mého hotelu a ještě týž večer mi vyprávěl svůj příběh. Druhý den se vypravil do Atacamy, nejsuššího místa na této planetě. Chtěl vidět slunce, alespoň na chvíli. Myslím, že byl strašně nešťastný…
(Z rozhovoru, který poskytl Pedro Garciás, majitel hotelu Vina del Mar v La Sereně, časopisu Piura.)

Obloha se zatáhla těžkými mraky a na horské městečko ulehl temný závoj. Z nebe se snesly první kapky počínajícího deště, který brzy přerostl v průtrž mračen. Pedro vzhlédl od knihy hostů, podíval se z okna a udiveně zavrtěl hlavou. V tuto roční dobu nebyl déšť v La Sereně obvyklý. Celý hotel se otřásal pod nárazy větru, velké dešťové kapky bubnovaly do oken. V recepci, kde Pedro seděl, se zešeřilo tak, že musel rozsvítil lampičku, aby vůbec mohl číst dál.
V tu chvíli se otevřely dveře a do vestibulu vstoupil malý muž v nepromokavém plášti a klobouku. Pedro ho špatně viděl; jediné, co vnímal, byl bledý obličej, který se jak přízračný ovál vznášel v temnotě.
Muž se rozhlédl po vestibulu. „Mohl byste, prosím, rozsvítit nějaké silnější světlo?“ řekl chraplavým hlasem.
„Jistě,“ odpověděl Pedro a otočil vypínačem velkého stropního lustru. Muž spokojeně pokýval hlavou. Byl opravdu velice bledý; Pedro se nemýlil. Pod očima měl velké tmavé kruhy svědčící o nedostatku spánku a ani pod pláštěm se nedala skrýt jeho vychrtlá postava.
Pedro otevřel knihu hostů na nové stránce. „Koho mám zapsat?“
„Jmenuji se David Wilson.“
„A jak dlouho…“
„Jen do zítra.“ David Wilson přešlápl. „A prosil byl v sedm hodin večeři na pokoj.“
„Ovšem,“ řekl Pedro. „Bude to pokoj 24, v prvním patře druhé dveře vlevo. Jestli chcete, tak vás tam dovedu.“
„Díky. Já to najdu.“ David položil na pult pětidolarovku, pak pomalu došel ke schodům a začal stoupat do prvního patra. Pedro si až teď uvědomil, že ten muž nemá žádná zavazadla.
V sedm hodin stále ještě pršelo. Pedro rozsvítil několik světel na chodbách, neboť ačkoli se v tuto roční dobu stmívalo až kolem deváté, bouřková mračna soumrak podstatně uspíšila. Ulicemi se hrnuly přívaly vod a splachovaly nánosy prachu a špíny.
Pedro připravil večeři a vydal se s ní do prvního patra. Zaklepal na dveře číslo 24, chvíli čekal, pak vstoupil. V pokoji byla rozsvícena všechna světla. David Wilson stál u okna, v němž však byl vidět pouze odraz místnosti.
„Déšť,“ řekl David aniž by se otočil. „Pořád jenom prší.“
Pedro položil tác s jídlem na stůl. „Většinou v tuto dobu neprší,“ řekl. „Určitě to brzy přestane.“
David se hořce usmál. „Nikdy to nepřestane. Nenávidím déšť… Jak se jmenujete?“
„Pedro, pane. Pedro Garciás.“
David se otočil. „Máte čas, Pedro? Posadil byste se se mnou na chvíli ke stolu?“
„No, vlastně trochu času mám,“ řekl Pedro rozpačitě. „Sezóna začíná až za dva týdny; moc hostů tu není.“
Oba muži usedli naproti sobě. Chvíli bylo ticho. Pedro tušil, že přijde něco… něco zvláštního. Měl před sebou neobyčejného člověka, tím si byl jistý, jen zatím nevěděl, v čem spočívá jeho neobyčejnost.
„Víte,“ začal David, „ve starověké Číně měli zajímavý způsob mučení. Přivázali člověka ke kůlu a nad něj upevnili nádobu, která byla upravena tak, aby z ní každou půl hodinu spadla jedna kapka vody tomu člověku přímo na hlavu.“ David se pousmál. „A víte co? Takový člověk se nakonec zbláznil z čekání na další kapku.“
Pedro byl úplně zmatený. Čekal všechno možné, jen ne přednášku o starověkých způsobech mučení. David si všiml jeho rozpaků. „Asi se ptáte, proč o tom mluvím,“ řekl a naklonil se přes stůl blíž k Pedrovi. „Věřil byste, že jsem ještě nikdy neviděl slunce? Tedy kromě televize, samozřejmě.“
Pedro se chtěl zasmát, ale neudělal to. Ten obličej před ním byl tak bledý… Je možné, že na jeho kůži ještě nikdy nedopadl hřejivý sluneční paprsek? Nechtěl tomu věřit, bylo to příliš šílené, neskutečné, ale něco uvnitř mu říkalo, že je to pravda.
„Jak to myslíte?“ zeptal se Pedro.
„Tak, jak to říkám.“ David vyndal cigarety a jednu si zapálil. „Jsem prokletý, Pedro. Nevím proč a nevím od koho, ale jsem prokletý. Od doby, kdy jsem byl počat, neustále prší. Ať se hnu kamkoli, déšť mě pronásleduje. Je to jako to čínské mučení, ale ve velkým.“ David se chytl za hlavu. „Ty kapky pořád buší; ve dne v noci jen bubnují na střechu a do oken, pořád dokola. Je to k nevydržení.“
Jakoby na potvrzení Davidových slov déšť venku zesílil. Pedro se podíval k oknu, ale ven vidět nebylo. „Proč mi to říkáte?“ zeptal se.
„Nevím.“ David uhasil zbytek cigarety. „Asi tuším, že se blíží konec. Znám všechny druhy deště a už nechci pokračovat. Vidět tak alespoň jednou slunce… kdybych ho mohl cítit na tváři, život by byl zase na nějakou dobu snesitelný.“ David se odmlčel. Šumění vody na ulici bylo náhle tak hmatatelné, jako by pršelo přímo v pokoji.
„Atacama je prý nejsušší místo na světě,“ řekl David.
Pedro pokýval hlavou. „Ano, v této poušti už 400 let nespadla ani kapka. V některých jejích částech asi nepršelo nikdy.“ Náhle to Pedrovi došlo. „Proto jste sem přijel? Doufáte, že v Atacamě uvidíte slunce?“
David se smutně usmál. „Je to moje poslední šance…“

Povídali si dlouho do noci. Pedro vyslechl celý Davidův příběh, od samého počátku jeho smutného života až po dnešní den. Obdivoval, co všechno musel ten člověk vydr-žet, zároveň však byl přesvědčen, že dnes je již u konce se silami. Když se konečně rozloučili a Pedro odešel do svého pokoje, hlavou se mu honily neadresné obavy. Dlouho nemohl usnout.
Druhý den David Wilson odešel z hotelu Vina del Mar. Vstoupil do hustého deště a ten se za ním zavřel jako velká mokrá opona. Voda ho pohltila.

A od té doby jsem ho už nikdy neviděl. Odešel a půl hodiny poté přestalo pršet. Bylo to jako probudit se z hlubokého spánku do sluncem prozářeného dne. Škoda, že nezářilo i pro něj. Po dvou týdnech jsem od něho dostal dopis. Byl napsán roztřesenou rukou, inkoust byl trochu rozmazaný. Podpis chyběl, ale já věděl, že ta tři slova, jediná tři slova na pomačkaném zažloutlém papíře, jsou od něho. Napsal jen: SLUNCE TAM NEBYLO. Déšť ho dohnal i v nejsušší poušti, jakou tahle planeta zná; věrně ho sledoval do písečné pustiny. Myslím, že právě proto se zabil.
(Z rozhovoru, který poskytl Pedro Garciás, majitel hotelu Vina del Mar v La Sereně, časopisu Piura.)