Kde jsi?

Běžela hlučnými ulicemi, ale nevnímala nic než hlas, který jí zněl v hlavě. Neslyšela troubit auta, houkat sanitu, hovory lidí ani štěkání psů. Běžela ulicemi mezi ostatními, ale vlastně tu nebyla. Žila ve svém vlastním světě. Vždycky to tak bylo. Každý ji měl za podivínku. Ale jí to vyhovovalo, nikoho ve svém světě nechtěla, žila si tam podle svého a měla klid. Nikdy jí nikdo neotravoval, všichni se jí stranili. Ale teď se do jejího světa snaží vetřít ON. Chtěla ho odradit, ale nenechal se. Stále ji někam zval a chtěl s ní trávit volný čas, ale ona nechtěla. Přitom jí ale nebyl lhostejný. Nikdy předtím nic takového nepoznala. Ale měla strach. Nepopsatelný strach. Běžela dál a v hlavě si přehrávala jeho poslední slova.. PROČ SE BOJÍŠ LÁSKY??!! Přehrávala si tu chvíli pořád dokola.. Nechápavě se na něj podívala, otočila se a běžela pryč. Nevěděla kam, ale musela prostě běžet. Poslední dobou se její depresivní nálady proměnily v extrémní přebytek energie. V hlavě jí tepalo. Cítila, že je k smrti vyčerpaná. Ale potřebovala běžet dál, její myšlenky ji povzbuzovaly, aby běžela dál.
Ježiši ta holka mě tak vzrušuje. Je tak jiná. Vůbec se nepodobá ostatním. Nikdy jsem nikoho jako ona nepotkal. Ale proč moje city neopětuje? Proč se mě straní? Má snad strach? Ale já bych jí přece neublížil. Miluju ji. Proč mě tak trápí a nevšímá si mě? Musím si jít zaběhat. Musím ze sebe dostat ten vztek. Vztek na její svět, který mi ji bere. Ale který zároveň miluju stejně jako ona, protože jinak by nebyla, jaká je.
Vběhla do rozlehlého parku. Maminky s kočárky, staří lidé o hůlce, i sportovci, kteří stejně jako ona běželi nebo jeli na kole. Utíkala do nejodlehlejší části. Konečně získala pocit, že se může zastavit. Její nejoblíbenější místo. Tady si mohla naplno vychutnávat o samotě svůj vlastní svět, svůj jiný život. Zcela izolována od lidí. Tady jí bylo tak dobře. Nikdo ji nerušil od jejího rozjímání. Vylezla na nejvyšší větev starého buku. Dívala se na svět z výšky a bylo jí najednou neskutečně lehko. Jarní vánek si pohrával s jejími světlými vlasy a někde daleko odtud bylo slyšet vzdálený svět lidí. Najednou ji ze zamyšlení vytrhlo zapraskání větví. Kdo to může být? Vždyť tady nikdy nikoho nepotkala. Opatrně pohlédla dolů a okamžitě se zarazila. Byl to on… Opíral se o kmen stromu, na kterém seděla a hluboce oddechoval. Po tvářích mu tekly slabé proužky potu, jeho tělo se otřásalo divokým tlukotem srdce. Bůh ví, že za jeho rozrušení nemohl jenom běh. Dál seděla tiše, bez hnutí, aby si jí nevšiml. Měla strach, že může slyšet i tlukot jejího srdce. A možná ho opravdu slyšel. Možná slyšel její tichý dech, možná to byla pouze jeho intuice, že zvedl hlavu. A uviděl ji. Schovanou mezi větvemi stromu. Nemohl uvěřit svým očím. Chvíli si myslel, že má vidiny, protože její obraz se mu ve snech často vynořil před tváří. Ale teď tu před ním byla skutečně ona. Tolikrát toužil po chvíli, kdy by na světě byli jen oni dva. Teď se mu to splnilo. Pomalu lezla dolů. Z poslední větve seskočila a spadla mu akorát do náruče. Zatočila se mu hlava. Ona na tom nebyla o nic líp. Co se to s ní děje? Najednou se začíná stávat součástí normálního života ostatních, jeho života, dělo se něco, čeho se celou dobu děsila. Celou tu dobu, co se vyhýbala lidem, ale zároveň toužila po jejich přítomnosti, celou tu dobu, kdy se lidem vyhýbala, ale zároveň je vyhledávala ve svých myšlenkách… Na dlouhou chvíli se mu zadívala do očí. Neuměla v nich číst, uvědomila si, že se nikdy nikomu do očí nepodívala. Bála se, že propadne obyčejnému lidskému světu. A to se právě teď dělo… Ale to přece nejde. Ona neumí být jako ostatní, neumí se bavit jako ostatní, neumí se chovat jako ostatní „normální“ lidi. A ani nechce…
Ty její oči. To není možné. Nikdy takový pohled neviděl. Tak prázdný a nepřítomný. Zároveň plný očekávání. V ten okamžik se rozhodl, z jejího pohledu vycítil touhu. Sklonil se a políbil ji. Projela jimi vlna vzrušení. Toužebně se k sobě přitiskli. Pevně ji objal a přitáhl si ji ještě blíž. Teď ji nechtěl ztratit. Už nikdy ji nechtěl ztratit. A ona jeho. Cítila se najednou tak jinak. Nikdy to nepoznala. Nikdy nepoznala pravý význam slova láska. Teď to vychutnávala s ním. Byl jediným člověkem, kterého milovala. Konečně si to naplno uvědomovala. Proto mu nechtěla ublížit. Prudce se od něj odtrhla a poprvé v životě se usmála na člověka. Dřív uměla dávat úsměv jen květinám a motýlům, rozkvetlým loukám a modrému nebi. On jí úsměv opětoval. Najednou se mu vytrhla a běžela pryč. S udivením se za ní ohlédl. Nebyl schopen dát tělo do pohybu. Zůstal stát pod starým stromem, na kterém tak často sedávala. Na kůži ještě cítil teplo jejích rukou.
Po tvářích jí tekly slzy. Stále víc rozmočovaly papír, na který psala. Už se rozhodla. On mohl být jediná láska jejího života, ale zároveň by svým štěstím zničila jeho život. Zalepila obálku s krátkým vzkazem a napsala na ni jeho adresu. Se smutným pohledem se toulala ulicemi, vhodila dopis do schránky a naposled si prohlídla svoje rodné město, kde žila tolik let, ale zároveň se do tohoto světa nikdy nenarodila. Došla až na nádraží, nasedla na vlak a nechala se odvézt na druhý konec republiky. Toulala se cizím městem, procházela parky, až se v jednom usadila a v tichosti si podřezala žíly. Tady ji nikdo nezná, s její smrtí nebude tolik povyku. A on se nebude trápit. Stejně mu nevěřila, že by ji mohl OPRAVDU milovat… Našli ji podchlazenou a s velkou ztrátou krve. V nemocnici zemřela.
Ozval se zvonek. Běžel ke dveřím s nadějí, že by to mohla být ona. Bohužel jenom pošťák. S udivením převracel v rukou nevelké psaní. Roztrhl obálku a přečetl krátký text. MILUJU TĚ, ALE NECHCI TĚ TRÁPIT. ČASEM MĚ POCHOPÍŠ. ODJÍŽDÍM DO AMERIKY ZA SPLNĚNÍM SVÉHO SNU. SBOHEM. Papírek mu vypadl z ruky. To není možné! Nemohla mě tady přece nechat!!! Nemohl tušit, že je to celé podvrh. Ale ona mohla tušit, že když jí sliboval lásku, myslel to vážně.
Rychle si sbalil věci a pospíchal k letišti. Rozhodl se najít ji za každou cenu. Letěl do neznámé země bez ničeho, jen se svým snem najít opět lásku svého života.
Seděla na malinkém obláčku a dívala se na zem. Sledovala boeing nad oceánem. Proč jenom jsem mu nevěřila?! Opravdu mě miluje… Teď viděla, že by stokrát radši obětoval svůj vlastní život za ten její, opustil svůj domov a letí do cizí země jen kvůli ní. Proč jenom to neviděla, když ještě žila? Proč to takhle pokazila? Po tvářích jí tiše tekly slzy…
„Dáte si ještě něco k pití?“ „Ne díky,“ slabě se usmál na letušku. Doufal, že ji znova najde a konečně budou šťastní. Přesto měl hluboko v sobě pochyby, které hlodaly v jeho mysli. Po tvářích mu skanuly dvě velké slzy… Kde jsi, má lásko?