Slova na zrcadle

Jsem zamilovaný a je to tak nádherný pocit. Být tu pro někoho. Toužit s ním. Nebýt tu jen pro sebe, ale i pro toho druhého. Myslel jsem, že zůstane mojí polovičkou navždy a dřív nebo později budou kolem nás běhat malá dítka. Byl jsem s ní teprve krátký čas, ale byla to ta pravá. Ta pravá pro mne. Věděl jsem to. Pouštěla se do našeho vztahu s vervou, i když věděla, že díky mně bude pozornost médií na naší straně. Budeme sledování. Hlídáni. Jak se to vezme. Dlouho jsem si budoval svojí kariéru. Po mnoha snaženích jsem byl konečně mezi lidmi brán v milost. Měli mě rádi. Ne všichni. Samozřejmě. Nikdy nejde zavděčit se všem.
Ale abych se vrátil k mé lásce. Přišla z jasného nebe. Potkali jsme se na večírku. Zářila. Bylo těžké si nevšimnout. Černé vlasy spadající na záda. Ten lesk. Tmavé oči. Ta hloubka. Světlá pleť oproti černým šatům a jejím celým vzezřením. Byla nádherná. Jsme spolu teprve tři týdny. Dnes u mě přespí. Zatím mezi námi nebyly žádné intimnosti. Jsem rád. Těším se. Jak malý kluk. Je to divné.

…

I ve tmě jsem viděl její oči vpívající se do mých. Dlaní jsem pomalu přejel z její tváře, přes krk na její paže, potom na boky až po stehna. Zasypával jsem její krk polibky a doteky konečků prstů. Tiché steny mi byly povzbuzením k dalšímu dráždění. Jemně jsem ji kousl do krku. Ochutnat. Ochutnat její hladkou kůži, na které se poté objevila malá červená skvrnka. Šlehla po mně očima ve snaze říci si o víc. Poznal jsem to. Nechtěl jsem to uspěchat. Tohle byla hra. Hra, která nekončí. Myslel jsem…
Rty jsem pokračoval níže. Hladil jsem její prsa a jazykem dráždil bradavky. Sténala. Tiše. Krásně. Nevinně. Myslel jsem…
Má ústa se přesunula k pupíku, kde jsem hýčkal její bříško, boky a vnitřní stranu stehen. Chtěla víc. Cítil jsem to. Zatím ne. A nebo ano. Nedalo se to vydržet. Byla tak rozkošná. Jako panna. Stejně křehká. Myslel jsem…
Celí udýchaní jsme únavou padli vedle sebe. Objal jsem ji. Zapředla. Políbil jsem jí na čelo. Zavřela oči jemně vrníc. Byla hebká. Obtočil jsem ruce kolem jejích boků a usnul. Cítil jsem vedle sebe její teplo. Vůni. Přítomnost.

…

Sluneční světlo jdouc mi do očí mě probudilo. Lehce. V celku i příjemně. Nenuceně jsem otevřel víčka. Protáhl se. Kouknul jsem vedle sebe očekávajíc pohled na to krásné černovlasé stvoření. Pro mě taková byla. Vlastně už nebyla. Nebyla tam. Nebyla vedle mě. Jen ustlaná část postele. Decentně. Zvedl jsem se a zamířil do koupelny. Po ránu by mohla být tam. Nebo někde jinde. Otevřel jsem dveře a ve snaze najít jí tam uviděl jsem zrcadlo popsané mnoha slovy a řádky. Bylo to psáno rtěnkou. Rudou. Krvavě. Bolestně. Věděl jsem, co to znamená. Přistoupil jsem k zrcadlu s odhodláním číst do konce. Jemné písmo skládalo slova:
Vím, myslel jsi, že jsem jiná. Čistá. Víš, jak to myslím. Ale… Nebyla jsem k tobě upřímná a ani jsem nechtěla. Neptej se proč. Tahle noc a tyto řádky jsou poslední, co po mně máš. Dnes v noci jsem tě poznala. Ochutnala jsem tvůj pot, cítila kouř z té hospody předtím. Špína tvé duše kontrastovala s čistou sladkostí tvých úst a jazyka. Našla jsem tvou nemravnost. Jsi elegantní, společenský. Známá celebrita. Hvězdička na nebi, která brzo uhasne, jako všechny před ní. Co řeknou tví fanoušci? Spala jsem s tebou. Znesvětila jsem malým holčičkám idol světa. Každý sten či kletba vycházející dnešní noci z tvých úst je nepsaný zákon. Díky své nečistotě jsi čistší. Všechno musí dospět. I ty. V těch několika okamžicích jsem tě zbožňovala. Mohu teď říct bez váhání a bez rozpaků, že mi bylo ctí tě poznat. Ve všech smyslech. Sbohem.
Slza stekla dolů po tváři na dlažbu a roztříštila se v kapky. Poté už se ozval pouze třískot skla.