Dopis nikomu

Milý či Milá,
možná se tážeš, komu je tento dopis určen. Tobě. Proč? Možná náhoda anebo osud. Právě tobě chci svěřit své tajemství, své trápení.
Jsem mladá, zdravá, mám úspěšné rodiče a mé kapesné převyšuje plat mnoha těžce pracujících. Nemusím nic dělat, jen si užívat luxusu. Asi si říkáš, jaké já můžu mít trápení? Ale počkej! Nezahazuj můj dopis, čti dál.
Včera večer jsem přišla domů pozdě. Táta seděl u televize a mamka pracovala u počítače. Zřetelně jsem řekla „Ahoj!“ Zareagoval pouze táta, který mě pozdravil, aniž by na mne pohlédl. Tolik jsem si přála, aby mi někdo vynadal, že jdu pozdě. Všechno lepší než nezájem, kterým mi tolik ubližovali. Přisedla jsem si k mamce a jen jí pozorovala. Po chvilce se otočila se slovy: „Ahoj, potřebuješ něco? Asi už ti došlo kapesný, co? Peněženka je v kabelce,“ a vrátila se ke své práci. Nečekala na mou odpověď.
Odešla jsem do svého pokoje, aniž bych byť pohledem zavadila o máminou peněženku. Na co další peníze? Mám si koupit nějakou kvalitní drogu, která mi bude pomalu zkracovat život? Ne, nejsem toho příznivcem. I když dokáži pochopit ty, jež podlehli touze poznat svět z jiného úhlu.
Cítila jsem se tak osamělá. Projížděla jsem seznam telefonů mých údajných přátel, ale nenašla jsem nikoho, komu bych se mohla svěřit.
Jsem mladá a přesto cítím, jak se mi prohlubují vrásky. Jsem zdravá, ale duši mám polámanou. Nač jsou mi úspěšní rodiče, kteří mi nedokáží dát nic jiného než peníze? Peníze, které nemám za co utratit?
To je mé trápení. Mám vše a přitom nic. A proto je tento dopis spíše výkřikem do tmy. Je určen tobě a přitom nikomu.