Světlo

Kroky se rozléhaly prostornou chodbou. Šel pomalu, ale rozvážně. Krok ho přesto zrazoval. Ukazoval, že má strach. Nebyl až tak sebejistý. To nechtěl. Nechtěl dávat najevo smutek. Lítost. Byla to zbabělost. Pro něj. Ne pro jeho okolí. Nechtěl si připustit, že je zbabělec, který se bojí budoucnosti. Chtěl tomu čelit jako muž. S kamennou tváří. Samozřejmě ne každý chlap se tváří, jako by to s ním nehnulo. Někdy je žena víc muž než muži. V tomhle. Možná. Nikdy nebyl u toho, když to někomu říkají. Tak sám neví. Opravdu neví. Nad tímhle přemýšlel, když šel nemocničními chodbami zjistit zdravotní stav své ženy.
Vstoupil bílými dveřmi do malého pokojíku, v kterém ležela sama. Stěny byly také bílé. Jak jinak. V nemocnici… Povlečení bylo také klasické - nemocenské. Svíralo mu to srdce vidět ji takhle bezmocně ležet. Ticho těch bílých stěn ho ohlušovalo.
Vždycky byla křehká. Křehká a krásná. Byla jako sluneční paprsek. Když vstoupila do místnosti, rozzářila se její dokonalostí. Když na ní pohlédl, vždy měl v očích toužebný lesk. Jeho oči i duše ji vždy volaly. Volaly ji k němu. Miloval ji. Ochraňoval před všemi nástrahami světa. Ale před nějakými nedokázal… Jeho srdce plakalo, když byla smutná. Bála se. Konejšivě ji hladil. Nechtěl, aby jakkoliv pocítila prázdnotu. Nebo byla sama. Byl jí na blízku. Moc jí miloval.
Teď, když ji viděl ležet na té opuštěné posteli, věděl, že je osamělá. Slábla. Už místnost nerozzářila jako dřív. Byla pouze zábleskem svého dřívějšího já. V jejím pohledu nebyla jiskra. Nebyl tam ten plamínek naděje a veselí, který měl tak rád. Nedokázal se jí dlouze dívat do tváře. Vídal tu tvář ve svých snech. Vídal jí všude. Ve své hlavě. Jeho zoufalství ho pomalu ničilo. Nesl tu tíhu, která se mu snášela na ramena. Už nebyl silný. V hlavě mu křičel hlas. Byl to křik plný mučivé bolesti a lítosti. Porozuměl tomu křiku. Znamenal už nemůžu dál. Chtěl by napravit svou chybu. Zachránit ji. Bylo pozdě. Příliš pozdě.

…

Ležela v posteli. Zlomená. Beze světla. Jeho obličej zkropily slzy. Vzal ji do náruče. Chtěl ji jen držet. Držet ji, než se smrt vrátí a vyvede i jeho z tohoto žalu. Bude sedět a držet její tělo v rukou navždy. Pokud ho nechají. Nedovolili mu to… Nechtěl na ní zapomenout. Nechtěl poslechnout ten hlas, který mu radil, aby zapomněl. Každý den byla v jeho hlavě. V jeho snech. Ne ta sinalá tvář na lůžku nemocničního oddělení. Ale ta červenající se tvář s lesklými vlasy a ďolíčky ve tvářích. Ta tvář, která rozzářila místnost, v které byla. Byla tu pro něj napořád. Navždy. Do konce života. V jeho srdci. Miloval ji. Neskonale…