Vězení minulosti

Stála na u břehu rybníka schovaného hluboko v lese, kdysi jí přinášel naději do šedivých chvil, ale teď z něj už cítila jen konec utrpení, spásu posledního kousku duše, který se snad skrýval i před ní. Plakala, protože už neměla sílu dál se ptát, protože trnů v srdci po modré růži zbylo tolik. Už ani neznala své jméno, pro všechny i pro sebe navždy Bezejmenná, navždy vrána bez křídel. Mnohokrát klesla až ke dnu, mnohokrát se těžce vracela k hladině. Už nemá sílu na další cestu vzhůru, už nechce zažít další pád. Nechce milovat, nechce být veselá, tančit mezi jarními paprsky.
Tmavě zelená buřinka schovává krásné husté vlasy barvy zapadajícího slunce, plátěný kabátek štíhlou nenápadnou postavu, která už nemůže existovat dál. Ze smutných očí nepřestávají kanout slzy. Celá se chvěje pod tíhou posledních myšlenek. Každý další kámen, který vkládá do kapes, je jako jedno zklamání. Je rozhodnutá, ví, že už dál nedokáže snášet noc ani den, radost ani smutek, lásku ani nenávist. Nepřítomný pohled upírá kamsi za hranice, které musí překročit, daleko za slzavým údolím se snad skrývá země snů.
Včera spálila všechny své básně. Bylo to jako ničit vlastní duši, jako by domov vyhořel do základů. Už neměla nikoho, všichni ji opustili. Ale proč?

Bosou nohou dotýká se nemilosrdné hladiny. Krok za krokem se propadá hlouběji do bahna zapomnění. Nemá strach, je plná očekávání, odvážně jde vstříc vykoupení z noční můry žití.
Zklamání ji táhnou ke dnu a ona se už nebrání, ani jedna část z ní. Zbývá poslední nádech. Je to zvláštní, ale sebevražda bude první věc, kterou dotáhne až do konce, jediná, z které nemá strach, jen zvláštní pocit z neznáma.

Svůj pohled obrací vzhůru k hladině a odněkud ji propichuje ostré řezavé bíle světlo. Byla by radši, kdyby bylo černé, pro ni černá znamenala nekonečno a nekonečno svobodu, bílá ji svazovala, znervózňovala jako nepopsaný papír. Černá měla svůj příběh, uměla vyprávět, uměla cítit.
Zavřela oči, nebe se propadlo do její odsouzené duše a vlastní stín se od ní oddělil, jako druhá osoba, kterou v sobě nevědomky živila. Byl vždycky s ní, i když si myslela, že je sama, nikdy tomu tak nebylo, i ve tmě dýchal s ní, i když zavřela oči, celý svět toužil a čas plynul dál.