Tatínkovi

Drahý tatínku,

ani netušíte, jak se mi po Vás stýská. Odešel jste na onen svět a mě tady zanechal ztracenou v této pavučině dopravních sítí a se spoustou děsivě vyhlížejících domů s rozbitými okny, které vrhají děsivé stíny na ulici. Připadám si tady jako v bludišti! Bojím se! Jsem sama, nemám se o koho opřít.
Měla jsem jenom Vás a Vy jste pryč. Ale proč? Copak je tohleto spravedlivé? Nic jsem nikomu neudělala. Copak si tohle zasloužím?
Kdykoliv jsem si jako malá holka rozbila kolínko, Vy jste mě utěšoval. Když jsem byla smutná, vzal jste mě do náruče a kolébal ve svých silných pažích. Vždycky jste mi utíral slzy se slovy, ať se nevzdávám.
Žili jsme spolu v chudobě a Vy jste se v práci mohl ztrhat, abyste mi pak mohl donést třeba jen malý pamlsek.
Velice rád jste mě česával. Tvrdil jste, že mám tak krásně hebké vlasy po mamince. Byl jste ke mně tak hodný a laskavý…
Každé ráno jste mě budil pohlazením, a když jsem otevřela oči, tak krásně jste se na mě usmál. Na ten úsměv nikdy v životě nezapomenu.
Vy jste mě naučil chovat se k lidem slušně a vážit si života. Vy jste mě učil upřímnosti a dobrý mravům. Vy! A za to já Vám, tatínku, děkuji. Byl jste mi vším! Měla jsem Vás ráda!

S úctou a díky

Vaše holčička