Útěk

Stála před zrcadlem a dívala se na sebe. Dívala se na svůj odraz. Strašně se v posledních měsících změnila. V zrcadle se na ní díval obraz pohublé, sinalé dívky s vlasy, na kterých bylo vidět, že se o ně nestará. Dřív se leskly a byly plné života. Ale teď. Teď už jen dělaly mastnou clonu kolem jejího obličeje. Jen tak zplihle visely. Její oči byly propadlé a plné smutku. Viděla to. Sama se v tom odraze nepoznávala. Stala se z ní troska. Nebylo to díky fyzické námaze či utrpení. Spíš to mělo duševní podtext. Na to, že byla sotva dospělá, už vypadala tváří na starého člověka. Uvnitř se sužovala. Bála se. Brečela. Byla vystrašená.
Dřív byla taková ta hodná a poslušná studentka. Četla knihy. Měla ráda zvířata. Měla kamarády. Měla rodiče. Rodiče, kteří jí dávala všechno. Všechno co se týče věcí. Oblečení. Elektroniku. Peníze. O co si řekla. Ne úplně vždy, ale měla dostatek. Ne-li přebytek. Akorát jí rodiče podceňovali. Nikdy jí nepochválili, když přišla s dobrými známkami nebo čímkoliv jiným. Opovrhovali jí, dalo by se říct. Byla pro ně něco, čemu kupují věci, ale nemusí projevovat zájem. Zájem o ni. A tohle ji tak trápilo. Kamarádky si povídaly s mámami. A probíraly s nimi věci, které chtěly. Ona s mámou sotva promluvila. A to ještě spíš jenom když se něco stalo. Nebo něco potřebovala. Pořád mysleli jenom na to, jak jsou s ní problémy. Nic neumí. Nic dokonale. V ničem není dobrá. Tak dobrá, jak by chtěli oni. Neviděli, jestli opravdu je nebo není. Často se s rodiči hádala. A oni jí vyčítali tak banální věci. Chtěla s nimi mluvit, tak aby si rozuměli, ale prostě to vždycky skončilo hádkou. Ona pak šla s brekem do postele. Bylo jí to moc líto. Dřív. Teď už na to myslí jinak. Dřív si to vyčítala. To že pro ně není dobrá. To že by chtěla být lepší. Ale jak moc? Copak jim tohle nestačí? Radši by vyměnila všechny ty věci, které jí nakoupili, za to že by se spolu nehádali a rozuměli by si.
,,Ne. To by teď už stejně nemělo cenu. Už je pozdě," řekla nahlas do zrcadla dívajíc se na sebe. Chtěla mít rodinu. Pravou. Byla akorát frustrovaná tím, jak jí nedoceňovali. Nevěřila si. V ničem. Vůbec v ničem. Chtěla jim ukázat to, že také žije. Že je člověk s emocemi. Že i ty hádky a věčné výčitky od nich, si vybírají svou daň. Otevřela skříňku nad umyvadlem. Vzala do ruky krabičku z které vyndala žiletku.
Bude to tak lepší. Sbohem - napsala akorát rtěnkou na zrcadlo. Nechtěla odůvodňovat své činy. Nechtěla vysvětlovat. Stejně by jí nikdo nepochopil. Nikdo, kdo by to četl. Takhle jí snad bude lépe. Bude sama. Už nikdy nebude nijak ponižovaná ani cokoliv jiného. Bude mít klid. Už nikdy nic neuslyší. Neuslyší nářek. Pláč. Neucítí bolest. Naposledy pohlédla do zrcadla a pohledem na svou tvář se akorát utvrdila.
Žiletka jí projela bílou rukou. Nebolelo to. Akorát chvíli pálilo. Necítila vůbec žádnou bolest. Byla ráda. Ale i kdyby, stejně by jí to nevadilo. Stálo by to za to. Potřebovala se zbavit skutečnosti. Kapky krve začaly skrápět na zem. Její ruka byla již rudá. Nic neslyšela. Cítila se pouze malátně. Udělala si rudou stopu i na druhé ruce. Pohled na tento akt ji vcelku uklidňoval. Doufala, že usne a už se nikdy neprobudí. Věděla, že to tak bude. Ulevilo se jí. Hlavně uvnitř. Lehla si na zem a zády se opřela o stěnu. Pozorovala krev řinoucí se z jejích ran. Zavřela oči…