Hannah

V rukou tmavý dnů se zmítala tak bezmocná, bála se radosti, bála se vzlétnout z ropné skvrny bolestného pláče. Já ji směla poznat, směla jsem ji poslouchat, směla jsem ji obejmout, když to potřebovala...
Pronikla jsem černou tvrdou stěnou a uviděla anděla, jak leží v prachu, křídla spoutaná beznadějí. Jeho krvavé slzy vypalovaly kopretinový úsměv jako oheň. Jeho křik zabodával do srdce šípy havraních vzpomínek. V pohledu zůstal vepsán příběh, možná plný lásky, možná plný nenaplněných pustých jam citů a já slyšela jeho magická slova, já tam byla s ním...

Jinak tmavou místnost ozařoval Měsíc, hledal si cestu od okna, přes nedokončenou kresbu, zmítající se v armádě černých odstínů, až po starodávné zrcadlo, které odhalovalo odraz bledé dívky, na povrchu klidné a tiché, uvnitř však pramenící hloubkou svobody.
Bílá noční košile se jen lehce dotýkala zraněného těla. Divný nepřítomný pohled jako by hovořil s dívkou na druhé straně, sama tomu zvláštnímu spojení nerozuměla.
V ruce svírá růži, krásnou červenou růži, cítí její omamnou vůni a její trny se jí zarývají do bezmocných dlaní, vnímá tu bolest, potřebuje ji, je pro ni osvobozením. Kapičky toužící krve padají k podlaze a ona se zmítá v představách, slyší vzdušné hlasy nadpozemských sfér!
Přistupuje k němé kresbě, na které je postupně zachycován celý její vnitřní svět s každým zklamáním, s každým bolestným nádechem. Svou zkrvavenou dlaň přikládá na střed plátna a nechává se prostupovat jeho zvláštní září, jeho nevysvětlitelnou energií. Možná ho nikdy nedokáže dokončit, možná ji pohltí celou, možná ho v záchvatu vzteku zničí, zpřetrhá nitě spojující její pohled s šedivým světem, černou zář s pošetilým prstenem snů, které se nikdy nesplní, které nikdy nedotáhne dokonce.
Všichni kolem si myslí, že zavřela oči před světem, ale ona je otevřela, zní to sobecky a pyšně, ale ona věděla, že dokáže vidět víc, že hranice mezi duší a tělem je sice silná, ale nikoli nepřekonatelná. Dokáže vnímat tajemno, hloubku mělkých vod. Pouhým tahem štětce očerní sama sebe navždy, probodne milióny srdcí a Hannah to ví, stejně jako ví, že dívka za zrcadlem je skutečnější než ona, než všechna slova vyřknutá z lítosti, které stejně neosvobodí její spoutanou zář.
Život je šachová partie, co neskončí patem a ona odkrývá svého krále, aby mohla nahlédnout za obzor jejího snového světa a pěšcem dává garde, aby uvěřila, že každý pinčl je stejně důležitý jako král, třebaže jeho smrtí končí hra. Všichni za něj bojují, i když se nikdy nesetkali... A co je Hannah v šachu? Dáma, která sebejistě krouží po poli a ničí všechno kolem? Kůň, který se vyhýbá problémům. Ne, Hannah je věží, co nepřehlíží svět, co doufá, že i bez sirek rozdělá oheň ve tvých očích.

Hluboká noc, tajuplnější než kdy jindy, volá Hannah k sobě, láká ji do ulic, osamocené lavičky touží po její přítomnosti a ona po nich.
Nazouvá si vysoké černé boty, proplétá tkaničky jako se proplétají dva lidé a ani si neuvědomují, že jsou jedním tělem i duchem. Cosi je spojilo, zázrak motýlů v břiše, rozsáhle parky nevědomí?
Schází po schodech vlastní touhy, vyráží do osvobozující temnoty, a pak už obdarovává svými kroky chodníky, které jsou pozvedány kořeny, stejně jako je kamenná maska tváře pozvedána sny, které živí anděla ukrytého v každém z nás.
Kolem proletěl černý holub a ona chtěla letět s ním, daleko do kraje, kde stále trvá západ slunce.
Proplétá se ulicemi jako ztracené dítě, které má stále uvnitř sebe, které nikdy nenašlo svůj domov. Je zmatená, jako by už několik měsíců stála na místě a nemohla se pohnout, jako by všechny myšlenky kroužily kolem jediného problému, problému s ním, s jeho očima, kde nacházela své sny i své útrapy, očima, ke kterým se nechce vrátit, ale ten jejich pohled, ve kterém se stále a znova topí, zraňující a zároveň svobodný, noční můra a přece krásný pavoučí sen...
Tíha dnů dělá své... Hannah klesá k zemi, prsty zarývá do ztuhlé půdy. Neslyší tlumené zvuky města, nevnímá osvěžující vítr...

Vím, kam tenhle příběh o ničem spěje, chtěla jsem ho napsat jinak, chtěla jsem, aby Ti dal kousek radosti, ne aby Ti všechno připomněl, je mi to líto, nedokážu to... Asi je to ve mně, tyhle ničící myšlenky, ty kruté dny... A přece mám teď dostatek energie, abych všem řekla, že nemám právo tohle dílo dokončit, nechci to udělat, nechci, aby ses stala jen jednou z mých představ, Ty jsi skutečná a držíš mě nad vodou, abych jako labuť neskončila svůj život nárazem o hladinu utrpení.
I Ty máš v sobě anděla, i když mu kdosi svázal křídla. Černý nebo bílý, vždyť je to jedno. Jen ho musíš najít.
Vzpomínáš na náš rozhovor?
***
„Báro, víš kdy končí sen?“
„Hmm... Sen skončí buď splněním nebo probuzením.“
„Máš pravdu jen z poloviny, protože sen vždycky skončí splněním!“
***
Proč tomu nevěříš? Jednou bude všechno v pohodě, jednou spolu objevíme druhý břeh, jednou si nebudeme chránit oči před slunečními paprsky. Jednou, poprvé a pak navždy...
Mám tě ráda, i s tvými slzami.