Kalamář z lazaretu básníků

Dvě tři hodiny po dešti přestane sklepení kašlat a studená pára nového dne dovolí písaři spočítat ty, kteří přežili svítání. Člověk tu vlastně existuje jen díky číslem potištěné cíše a zašlému křivému klíči od nočního stolku nošenému pod košilí s posledními zbytky důstojnosti člověka, pokud se těm dvěma párům spoďárů a plátěných kapesníků v něm tak opravdu dá říkat.

V půl dvanácté na krajíčku dne, půl šufanu kroupové polévky s chlebem, v jednu pak kontrola backomanda u každého lůžka. Ba nad každou hlavou visí cedule s tučnými písmeny inkoustové tužky: „U koho bude nalezen sebemenší kousek papíru či grafitové tuhy, dostane ránu do srdce – za záchranu postupující zkázy psychického zdraví!“

Dnes je tu poněkud rušno, dovlekli staršího bezzubého muže v zeleném obnošeném svetru, čekal na naději v tunelu metra s klecí na andulky. Jakási zpocená tlustá ženská, jež snídá rohlík s hořčicí a trčí při tom z okna, jej zahlédla a upozornila na něj lapiduchy. Dovezli jej v té kleci, těkal očima od stropu k podlaze jak po sto letech natočený budík.

Den za dnem ubíhal a v temné prostoře z očouzených cihel nedostatek kyslíku zatemňoval mysl, chýlilo se ke vzpouře položivých, jež se apaticky za ty roky plížili podél stěn, rezignovaně ryli nezdravými nehty vzkazy tichého šílenství a málo oblečené zimy.

„Zabít písaře, zmocnit se jeho kalamáře!, nezaslouží si žít ten, jenž krví básníkovou plýtvá na hausnumera knih, které se s koncem roku mění v prach.“

V novinách se nedávno objevil sloupek, že v Počernické ulici při rekonstrukci zchátralého domu našli v uzamčených podzemních prostorách
větší množství umrlčích těl s modrými jazyky. Že všechny stěny, ztrželé peřiny, ba i zetlelá kůže Spících byly popsány...