Moje milovaná dcerka

Právě bouchly domovní dveře. Alice se vrátila ze školy. Je jí devět, je to chytrá, čiperná (až moc) a zdravá holčička. Ve škole nemá kamarády. Ale spolu vycházíme výborně. Vlastně jen díky tomu, že tomu divochovi dávám absolutní volnost.
,,Ahoj mami, jsem doma! A přivedla jsem si kamarádku.“ Ruka mi sklouzne z rukojeti nože. Překvapeně se otočím od rozdělaného oběda a vykuleně si prohlížím blonďatou roztomilou holčičku s výraznýma, pomněnkově modrýma, očima, která stojí vedle mé dcerky. Ačkoli mám radost, nedůvěřivě na Alici pohlédnu. Nevěřím, že by měla zrzavá dívka – tedy moje dcera – skutečný zájem o tak rozdílnou osobnost. Stojí tu vedle sebe barbie a rebel. Alice v černém tričku s potiskem hrůzu nahánějící lebky, v otrhaných džínách a černých okopaných kanadách. Bílá pleť pokrytá hnědými pihami různých velikostí a tvarů (prostě zrzka), černé oči nevinně na mě zírající skrz husté řasy a k tomu všemu (nově) nalakované nehty na černo. O kšiltovce s nápisem FUCK OFF radši ani nemluvím. Oproti tomu sladce se usmívající dívka – anděl. Dlouhé zvlněné světlounké vlasy, plné rtíky ledabyle přetřené růžovým leskem, samý prstýnek, korálky a náušnice. Růžové šatičky a sandálky (na podpatku???). Koukám na ten kontrast neschopná slova.
,,Dobrý den, paní Yetlerová. Jsem Marlen Simonová. Alice povídala, že vám nebude vadit, když si tu spolu pohrajeme.“ Líbezný uhlazený hlásek. Skutečně změna naproti chraplavému ječáku mé roztomilé dcerušky.
,,Á, jasně Marlen,“ snažím se o podobný milý hlásek, ,,přinesu vám nahoru sušenky. Tak si zatím jděte… hm…. hrát?!“
,,Jo mami! Nejspíš si pustíme nějaký romantický film.“ Odpoví Alice hlasem, o kterém si myslí, že je milý, a ďábelsky se pousměje. Nevěřícně na ni pohlédnu. Nemá ve své sbírce filmů nic romantického! Ani ň! Horory, horory a zase jen horory. Nic jiného.
Nestačím však nic podotknout. Už se ženou po schodech nahoru. Alice dupe jako slon a Marlen se na svých vratkých nožičkách snaží udržet s ní tempo. Pokračuji tedy s přípravou oběda a pobaveně si představuji, jak bude ta sladká dívenka šokovaná, až spatří Alicin pokoj. Bílé stěny, postel s tmavým jednoduchým povlečením, počítač, hifi souprava, modely dinosaurů, stěny plné plakátů rockových kapel a šílených Aliciných morbidních kreseb. Pozorně tedy naslouchám a jen čekám, až se Marlen s hysterickým jekotem přiřítí z Alicina pokoje hrůzy. Slyším však jen vzrušené štěbetání, usoudím tedy, že Marlen něco tak extravagantního zřejmě zaujalo. Protiklady se asi vážně přitahují.
Sakra. Vzdávám už asi dvacátý pokus o připravení poživatelného jídla a rozhodnu se vyrazit pro pizzu (jako každý den). Skočím k holkám s talířem sušenek - snad se zaplácnou. Zrovna si prohlížejí Alicinu sbírku kapesních nožíků všeho druhu. Pobaveně si usměji nad Marleniným rozzářeným pohledem a mizím. Pečlivě zamykám černé oprýskané dveře našeho malého rodinného domku. Alice je díky mé náročné práci sama doma už od svých pěti let, ale pochybuji, že ta blonďatá princeznička byla někdy doma bez svých ňuňuňu rodičů. Běžím ke svému černému – Alicina oblíbená barva – mini autíčku.
Panebože co tady dělá ten exot. Černé mastné vlasy, upocený, uslintaný chlap. Štěstí, že jsem zamkla. Panebože a jak se na mě šklebí. Honem nasednu, zabouchnu a zbrkle rvu klíčky do zapalování. Projíždím kolem něj a nervózně si ho prohlížím. Otočí se a odporně se ušklíbne. Uhnu pohledem a pokračuji do pizzerie.

O třicet minut později pochoduji s plnou náručí pizzy (k obědu, večeři i zítřejší snídani) po štěrkové cestičce k domu. Nebezpečně balancuji s pizzou v levé ruce, s klíčemi v pravé. Najednou mi však dojde do té doby přehlížený fakt a to ten, že je vlastně vůbec nepotřebuji. Dveře jsou pootevřené. Vypáčené!
,,Ne to ne! ALICEEE!“ zaječím, až mi přeskočí hlas. Upustím vše, co mi překáží a tryskem vbíhám do bytu. Řítím se po schodech a zastavuji se na prahu dětského pokoje. Tři lidé, měly tu být jen dvě holčičky, jsou tu ale tři. Muž s černými mastnými vlasy, upocený, uslintaný, teď navíc od krve. V ruce drží chomáče blonďatých vlasů a tlačí Alici za krk obličejem co nejblíž k mrtvé zakrvácené Marlen. Ta má v hrudi hluboké rány a skelné dokořán otevřené modré oči upírá na k smrti vyděšenou Alici. Začnu pronikavě řvát a sbírám ze země rozházené nožíky, které si holky prohlížely. Vrhám se na toho hajzla. Pozdě! Snad sekundu před tím, než moje ruka s kudlou zasáhne cíl, zvýší stisk. Praská! Vaz mojí milované dcerky praská a ona spolu s tím odporným vrahem padá mrtvá k zemi. Nemá už cenu žít, obracím ostří nože proti sobě a umírám také.