Všechno bylo fajn

Moje rodina byla úplná. Cestovala jsem, o peníze jsem se nemusela bát. Prostě všechno bylo fajn, měla jsem skvělý život. Plno přátel a známých v cizině i doma. Co víc si přát. Maturitu na jazykovce, kterou jsem studovala, jsem už měla za sebou. Vážně, všechno bylo fajn… dokud mi na jedný párty, který jsem se účastnila, nezazvonil mobilní telefon.
Po výstupu z letadla jsem věděla, že tu na mě nikdo nebude čekat. Letadlo z Londýna přiletělo o dvě hodiny dříve. Najednou jsem nevěděla kam jít. Domů a nebo do centra Prahy, kde vlastním byt napůl se svou sestřenicí Markétou. Vyndám z tašky mobil. „Ahoj Markéto, Jsi doma jsi doma nebo v Praze?“ „No nazdar, Niki, neměla jsi přiletět později? Zrovna zamykám byt, chystám se k vašim, chystají nějakou oslavu.“ „Tak tam na mě počkej, stavím se tam pro auto a pojedeme spolu.“ „Ok.“
Byla středa a já stála s Markétou před domkem mých rodičů v malém městečku. Zazvoním. Všichni mají radost, že mě vidí. Ovšem ze společnosti rodičů s sestřenky a jejích rodičů se vytrácím rychle. Jdu si do svého malého sporťáčka pro svůj kufr. Vytáhnu ho do mého pokoje do druhého patra. Vyndám z něj notebook, abych si mohla přečíst e-maily. Jasně. Mám hned dva e-maily od mého nejlepšího přítele z Anglie, Thomase. Poznala jsem ho na jazykovém kurzu v USA, kde dělal lektora. Potom jsem s ním odjela k němu, do jeho rodné země, do Anglie.

Další den ráno..
„Tati, kde mám klíče od auta?“ „Copak? Ty už odjíždíš?“ „Musím do Prahy. Ale na víkend zas přijedu.“ „Na stolku v chodbě.“ „Díky.“ A už startuji a vyjíždím směr Praha.
Když dorazím do svého pražského bytu, srazím se s Markétou. „David nás zve na svůj mejdan.“ „Kdy?“ „Příští víkend.“ „Super, to akorát přijede Thomas. Tak to oslavíme.“

Víkend, mejdan.
„Niki, kam jdeš? Vždyť teprve začínáme.“ Táže se David když opouštím jeho byt. „Na letiště. Kámoš přiletí. Můžu ho vzít sem, že jo?“ „Jasný, kotě.“
Rychle usedám do svého auta a rychle jedu na letiště, protože už mám zpoždění. Thomas už tam je a čeká. Jsem ráda, že je tady.
Nasedáme do auta. Nevím, co se stalo, ale nezvládla jsem řízení a napálila jsem to do jednoho baráku. Vylezu z auta, jsem v pořádku a Thomas taky. Volám policii a pro jistotu ještě sanitku, protože mě bolí ruka. Je mi do pláče, když vidím moje auto. Předek je úplně rozbitý. „Markéto, prosím tě, nemohla by jsi přijet, vybourala jsem se, tak abys odvezla Thomase, já musím do nemocnice a na policii.“ „Bože.. tak já už jedu. A kde jsi?“
„Máte jí jen naraženou, takže to bude chtít klid a nenamáhat se. A usmějte se trochu, vždyť to skoro nic není.“ „No jo, ale vy jste neviděl moje auto, pane doktore.“ „Zavolám vám taxíka.“ „Díky.“
Vtom se mi rozezvoní telefon. „Mami, co se děje?“ slyším jen pláč, „no tak, mami! Mluv prosím tě!“ „Táta..!“ „Co je s tátou?“ „Umřel.“ – V této chvíli se mi zhroutil celý svět. Konec cestování, nabouraný auto, máma, která se hroutí psychicky.

Všechno bylo fajn…