Jezerní chvíle

Kamínek naděje dopadl na vodní dno, ale ještě před tím stačil vykouzlit na hladině kruhy, jejichž tajemství se pokoušely odhalit dívčí oči se zvláštním nenaplněným výrazem, ale i přesto dokázaly pochopit mnohem víc než unavené oči profesora, pro kterého se život stal nutnou povinností, pro kterého východ slunce znamenal pouze fyzikální děj, související s rotací Země kolem své osy.
Byl příliš obyčejný den, plný odevzdané melancholie, plný nevyřknutých slov, až příliš normální pro nové příběhy. Májová neděle, ze které nevyjde žádný smysl, které by se dala přeskočit.

Kdybych tak mohla mít kouzelnou hůlku a s její pomocí obrátit jezero, přenést ho na oblohu a nechat stékat jeho němé slzy po mém těle, utopit se v krvi zklamaných duší, které skončili svůj život spojením s vlastním odrazem, uvázli v jezerní náruči, které je už nepustí zpátky do koloběhu životů..

Hraje si se slovy, když hřejivé slunce kreslí tajemné obrazy nabité energií do jejich očí. Minuta za minutou mizí a už nikdy se nevrátí, stejně jako nepřivolá zpět jeho úsměv, který si s sebou vzal srdcové eso z jejího balíčku karet. Vždyť láska je prokletá slepá věštkyně.

Už nikdy nebudu běhat po louce a křičet: „Je úžasný!“ Už se nikdy nenechám oklamat těmi zrádnými motýly... nikdy...

Jako by zřetelně zaslechla, jak havran, který ji už notně dlouho pozoruje, zakrákal své: Never more. Ten skřehotavý zvuk vyvolává vzpomínku na jeho oči, na chvíli, kdy se mu do nich poprvé podívala, v ten okamžik celý její svět kapituloval, zahodil zbraně v bezejmenné naději, že snad právě jeho pohled ji vysvobodí z pout obyčejnosti, z pálivých slz vzpomínek na minulé dny. Utopie. Takový pohled neexistuje, ten mají jen stromy, vysoké stromy s mohutnou korunou, které hlídají duše ztracených, tedy i tu její, stromy, co v noci, když je nikdo nevidí, podléhají vášnivým polibkům nebes, rozplývají se v milování s dešťovými kapkami, které jsou pohlcovány celou jejich majestátností a svými proudy nevysvětlitelného světla zaplňují jejich rány.
Nohy si přitáhne k sobě, kolena obejme rukama, takhle sedává často, jako by se něčemu bránila, něčemu chtěla schovat. Už nechce po ničem toužit, nechce snít, za dlouhých nocí zapalovat svíčku u starého zrcadla a pozorovat odraz, který je tolik jiný, jehož slzy jsou tolik odlišné. Proč tomu nikdo nevěří? Proč to nikdo nevidí?
Kam se poděla ta chvíle, kdy do celého světa chtěla křičet: „Já žiji a je mi nádherně!“ kam zmizela za zázračná energie, s kterou byla schopna všem smutným lidem otřít slzy? Kam zmizela ta obyčejná noc plná maličkostí, které se spojily, aby jedné nevidomé dívce otevřely oči a ukázaly svět v bílém saténu? A kde je ta dívka, co těžkou rukou vrývá tahle slova na pomačkaný papír? Proč ji nikdo nehledá? Proč nikdo nechce pochopit její slzy?

Obejmi mě, podrž na chvíli v náruči, pohlaď po vlasech, jen kratičce, jen ať smím vychutnat ten zázrak, ať smím pozorovat stíny našich těl, ať už nikdy nenapíšu žádný otazník.

Poslední kamínek prořízne zklamaný odlesk nebe, vytvoří kruhy a ona ve svých představách padá s ním, do údolí, kde tajuplný soumrak nepřestane skrápět tváře bezbolestnými slzami, kde chvíle mezi nádechem a výdechem nekončí.