Tóny Paříže

6. března 1687
Zítra přijde můj velký den. 150 hudebníků a instrumentalistů se bude klanět před mým dirigentským uměním v Pařížském kostele Des Feuillants. Celá armáda umělců a všichni čekající jen na můj povel k prvnímu tónu. Pořídil jsem si speciální dlouhou hůl s nabroušeným hrotem, která publikum dokonale oslní. Bude to můj velký den. Hudba bude znít všude. Každý poddaný bude tancovat, každý zeman, každý rytíř a dokonce i samotný Král, jehož sluneční paprsky rozsvítí temnou oblohu. Král výborně tančí.

7. března 1687
Ne, to není možné, to se prostě nemělo stát. Taková nebyla vůle Krále. To snad není pravda. Že se mi to jen zdá? Je to nervozita, naprosto přirozená věc, kterou trpí i římští bohové. Bože odpusť mi, jestli jsem kdy zhřešil. Když ke mně ten doktor přišel a bez umrtvení mi ušmiknul prst na noze, myslel jsem, že se zblázním palčivou bolestí. Ta zatracená hůl. Koncert se sice povedl, ale za jakou cenu? Nechtěl jsem pobavit několik tisíc Francouzů jen proto, abych se svojí stříbrnou holí píchnul do prstu a ten sadista v bílém rouchu mě jej zbavil. Jak nechutné, ještě teď cítím tu nesnesitelnou bolest.

10. března 1687
Ležím zde, v Pařížské nemocnici a rána se vůbec nehojí. Bolí to jako čert a je to celé napuchlé a zmodralé. Doktoři mi vůbec nechtějí říct, co s tím je, ale vzhledem k tomu, že sem dnes přišel i jeden šarlatán, který mi šahal na nohu svými studenými prsty plnými nejistoty a smytých kapek potu, bojím se smrti, můj Králi, bojím se jí, jako nikdy předtím. Vím, že je něco v nepořádku a ačkoliv mi doktoři budou věšet bulíky na nos, nebudu jim věřit ani nos mezi očima.

16. března 1687
Dozvěděl jsem se pravdu. Rána se zanítila a noha opuchla. Bude trvat pár dní, než absolutně odumře a budou mi ji muset useknout. Je tady ovšem veliká šance, že se i s druhou amputací stane to samé. Nechci žádný další zákrok. Nebudu mrzák připoutaný doma na křesle. Stvořím svojí poslední skladbu a skončím svoji přítomnost. Nemocnice mne unavuje už šestým dnem a představa, jak v ní trávím zbytek svého života, mne doslova vyčerpává. Chci stvořit svoje poslední dílo. Jen to poslední dílo a nechám přírodu vykonat své poslání. Musí to být něco velkého, velkolepého.

18. března 1687
Umíráš, hříšníku, umíráš,
Končí tvé lidské počínání
Umíráš, hříšníku, umíráš
Sbohem a dej Bohu požehnání.

20. března 1687
Dopsal jsem to! Kánon pro pět hlasů o svém sklonku života. Nevím, kolik mi zbývá dní, ale teprve teď si začínám vážit věcí a smutním nad těmi, které jsem nevykonal. Nepočal jsem syna, nepokračoval jsem ve svém rodě. Jediné, co mi zbylo, je moje hudba. Hudba, kterou si oblíbil samotný Král. Když mi dá pán Bůh štěstí, stanu se francouzskou legendou. Vzpomínám si, jak jsme před patnácti lety s Králem tančili. Ach, to byla velice dávná vzpomínka. Pochválil mne a já jsem byl tím nejšťastnějším francouzským Italem na světě.

21. března 1687
Noha bolí jako čert. Moc dlouho již na tomto světe nevydržím. Doktoři se mi to snažili rozmluvit, ale jsem tvrdohlavý. Zítra odejdu, cítím to všude na svém těle, ta chvíle nelze vzíti zpět. A proto miluji věci a taky miluji celý svět…

22. března 1687
Král výborně tančí…

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Jean-Baptiste Lulli (později přejmenovaný na Lully), dvorní skladatel baletů a písní Ludvíka XIV, Krále Slunce, byl doktory nalezen mrtvý 22. března 1687 v pařížské nemocnici. Bývalý Ital, jenž si nechal pofrancouzštit své příjmení, dotáhl francouzskou hudbu na špičku barokní stylizace. Žádný francouzský skladatel se mu nikdy nedokázal vyrovnat…