Naděje umírá poslední

Budu vyprávět příběh, který se opravdu stal. Nazvala bych ho: Naděje umírá poslední. Sedím v obývacím pokoji a pozoruji svou tvář v odlesku zrcadla. Je nezvykle ustaraná a drsná. Co je to za dívku, která mi hledí do očí? Proč je tak smutná?
„Crrr, crr,cr!“ Slyším zvonek u domovních dveří. „Malý moment!“ Zavolám v naději, že mě očekávaná návštěva uslyší. Těžce se přesunu na vozíčkové křeslo, které je pro mne v životě tou největší zkouškou za devatenáct let. „Pojďte dál.“ Vyzvu mladou ženu ve slušivém kostýmu do místnosti, ve které poslední dva měsíce trávím všechen svůj volný čas. „Dáte si čaj?“ “Ráda.“ Odpoví slečna Macháčková. „Nechcete pomoci?“ „Děkuji, zvládnu to. Musím.“ Reportérka se usadí v kožené sedačce a připraví si věci potřebné ke své práci. Po chvilce přijíždím i já s tácem na klíně. Podívá se na mne upřímným pohledem a zeptá se: „Můžeme začít?“ Zkroušeně sklopím oči a přitakám: „Ano, prosím…“ „Co se stalo?“
Byl krásný letní den. Sluníčko šimralo na nose a paprsky hladily mé vlasy. „Tak kde se touláš, pospěš!“ Uslyším známý hlas pod oknem. Vykouknu. „Už letím!“ Hodím na sebe plavky a lehké pomněnkové šaty a už si to běžím ze schodů za Patrikem. Políbí mne na čelo a vyrážíme vstříc letnímu dni. „Máme zpoždění, musíme na to šlápnout.“ „Neblázni, času je dost,“ přemlouvám ho. „Ale Lenka s Davidem na nás čekají. Neboj se lásko.“ Jeho slova mě utiší. Vydáváme se k blízkému rybníku. Cesta utekla jako voda. Z dálky na nás mává zamilovaný pár. „No konečně, vám to ale trvalo.“ Celé odpoledne si užíváme sluníčko a letní radovánky. Najednou se zarazím. „Patriku! Co to piješ?“ „Klid holka, dám si jen jedno!“ „No to snad nemyslíš vážně, vždyť řídíš!“ „Říkám, že si dám jen jedno.“ „Půjdu pěšky!“ „Nikam!“ Chytí mě za paži. „u, to bolí.“ Vysmeknu se a jdu si sednout na vedlejší břeh. Trucuji.
Zbytek dne spolu neprohodíme ani větu. Marně čekám na omluvu. Stmívá se. „Kde jsi? Dělej nasedej!“ Pohlédnu mu smutně hluboko do očí. Má je zarudlé. Poprosím ho, zda nepůjdeme pěšky. Dostává se mi odpovědi: „Ani náhodou!“ Usedám na přední sedadlo vozu a raději se poutám. Z dechu je cítit, že jedno pivo opravdu neměl. Pouští nahlas rádio. Rozjíždíme se bez problémů. Snad pojede opatrně.
„Zpomal!“ Přes hlasitou hudbu mě neslyší, nebo ignoruje. Řítíme se rychlostí dál a dál. „Slyšíš? Zpomal!“ Cítím se jako uvězněná v kleci. Ostrá zatáčka, pískot kol, skřípání brzd, strach, hluk…křik. „Ááá!“ Sténání hlasů v povzdálí. Všude jen samé ostatky, kouř a krev.
Probouzím se v neznámé nemocnici. Tupá bolest, hlava jako střep. Někdo mně drží za ruku. „Patriku?“ Zasténám a těžká víčka pohlédnou na postavu vedle lůžka. „To jsem já, holčičko moje.“ Poznávám hlas maminky. Nemohu, nemám sílu. Usínám…
Probírám se po nějaké době. O čase nemám ani zdání. Slyším za dveřmi hlasy. Ta dívka, jak utrpěla autohavárii, měla veliké štěstí, že přežila. Ještě že byla připoutaná. Co jí je? Chvíle ticho. Jedná se o paraplegii. „Co je to?“ Křičím. „Já necítím nohy, bože!“ „Sestřičko! Rychle nějaká sedativa.“
Trvalo mi měsíc, než jsem si uvědomila, co se stalo. Poraněná mícha. Mám obrnu. Obě nohy ochrnuté a nemohu vstát. „Vy nevíte, jaké to je!“ V noci jsem se již několikrát budila s pláčem a sahala si na nohy, zda nenastala změna. Marně. Učila jsem se znovu. Byla jsem upoutaná na rodiče. Nyní to je už lepší. Avšak smířená s tím nebudu nikdy!
Když vtom cítím na tvářích slzy. Zarazím se. Já pláči. Reportérka se cítí trapně a podává mi papírový kapesník. Voní po jahodách. „Smím se zeptat? Co je s tím chlapcem?“ „Možná to bude znít hloupě, ale já nevím.“ Znovu se rozpláči. Nadechnu se: „Prý má mít soud.“ „Vy jste se nesetkali?“ „Jediný, co vám mohu dát, je toho.“ Vytáhnu obálku a třesoucíma rukama ji podávám. „Ale prosím…ne tady.“
O týden později čtu článek v novinách s názvem: Naděje umírá poslední. Příběh mladé dívky…otáčím na další stranu. Nemám sílu číst si to dál. Vidím báseň, kde stojí:

Smutek, bolest a taky žal,
Nevím jak bez tebe budu žíti dál,
Hrozně moc mě všechno bolí,
Mé slzy ti ránu nezahojí,

Cítím hořkost a plno strachu,
Plazím se ve špíně, v prachu,
Byl to tak černý den,
Teď lituji…prosím, ať je to snem!

Stále v lásku tajně věřím,
v noci ve vzpomínkách k tobě běžím,
odpustit se to nedá, vím,
ale zapomenout neumím…