Z deníku psychopata

Paprsky jarního slunce se draly do pokoje. Ostře osvětlovaly postel a skříň, na které leželo poházené mé oblečení. Zívla jsem a protáhla se. V místnosti byl značně vydýchaný vzduch. Pomalu jsem se zvedala z postele a chtěla otevřít okno. Šlo to ztěžka, po zimě bylo zatuhlé a nechtělo povolit, párkrát jsem zatáhla a pak jsem to vzdala. Chyběla mi energie. A vůbec. Chyběla mi chuť žít. Koukala jsem, jak po zemi capkají dvě vychrtlé nožky, jak podél mého těla visí kostnaté ručičky. Kde jsou mé kypré tvary? Kde je můj zadek? Mé paže, které by uzvedly činku? Sedla jsem si, přikryla se peřinou a z pod postele vytáhla krabici. Krabici mých vzpomínek. Vánoce. Poslední Vánoce, které jsem prožila s rodinou. Potom už ani pořádně nevím, co se stalo. Matka si našla přítele, otec trávil spoustu času v práci, doma jsem je skoro neviděla. Ztratila jsem i nejlepší kamarádky, protože se proslýchalo, že naši jsou podivíni, kradou, vraždí, kdo ví, co všechno. Nastaly mi kruté deprese a já se z nich dostávala jen bolestí. Prohlížela jsem si fotky, Vánoce, Velikonoce, narozeniny… pohled mi ale často sklouzával na mé zjizvené ruce. Někde byla jizva vystouplá, náznaky hlubokého zarytí. Uklidňovalo mě to. Najednou v oknu zapraskalo, trochu jsem se vylekala, vstala jsem a zkusila ho pootevřít a vida, šlo to celkem lehce. Shlédla jsem dolů, kde chodili lidé z léčebny se svými návštěvami. Za celých šest měsíců a devět dní mě ani jednou nepřišel nikdo navštívit. Rodiče, přátelé, nikdo… Měla jsem to tu ráda, ale byla jsem hodně sama. Pamatuji si, že ještě nedávno jsem měla pokoj, kde byly v oknech mříže, nikde nesměl být žádný ostrý předmět, všechno oblé… Strašně jsem se bála, že se z těch depresí nikdy nevyhrabu, ale pak jsem poznala moc milého doktora, který mě dokázal chápat, mluvila jsem s nim o všem otevřeně. Důvěřoval mi. Zamilovala jsem se do něho…

Stojím u okna a přemýšlím… Skočit? Neskočit? Martina přeložili jinam, mého doktora dali do jiné nemocnice. Pro koho teď mám žít? Kdo mě teď chrání? Vždyť už tu nejsou ani ty blbé mříže, aby mě ochránily. Ne, už tu není zábrana. Bože, za pár okamžiků se shledáme…