Bez citů...

Chtěla jsem se jen rozloučit, jen Ti říct Ahoj, ale kdybych věděla, že bude tím posledním slovem, co Ti řeknu, nikdy bych to neudělala. Bloumám tichými ulicemi města a vzpomínám na ten poslední společný večer, který nám byl dán.
Často jsem se o Tebe bála, ať už jsi jezdil na motorce, nebo třeba když venku hustě pršelo a tys jel zrovna autem. O sebe jsem se nebála nikdy, nikdy jsem nepocítila ten strach, že by se mi mohlo něco stát. A stalo se. Proč mám teď prožívat tohle?! Pořád dokola se ptám proč, proč jsi mi nedokázal odpustit, proč Ti samota byla přednější než já, proč jsi zahodil všechny ty krásné dny a ještě hezčí noci, jejichž vzpomínky teď vyvolávají takový smutek a bolest?
Odpověď nenacházím. Nedávají mi jí Tvé dopisy, neodpoví plesové šaty ani teď už uschlé květiny, kdysi darované s láskou. Uschla i ta láska a tys jel pryč. Kdybys jen věděl, jak dlouho jsem stála na tom obrubníku, dívala se směrem, kterýms odjel a chvílema doufala, že se vrátíš, že mě obejmeš a já budu zase věřit, že svět je báječné místo pro život. Jenže už nikdy nepoznám teplo a bezpečí Tvé náruče.

Prší, ty rytmické zvuky kapek dopadajících na dlažbu mě svým způsobem uklidňují, jsou stálé a neměnné, pláč nebes nad osudy lidí. Přemýšlím, co všechno jsem zahodila jen pro svůj strach, svou pýchu a přehnanou hrdost. Teď už Ti nikdy nebudu moct říct, čím vším jsi pro mě byl.

Jdu dál, slzy se mísí s deštěm, už skoro nevidím na cestu. Pořád se mi hlavou honí to samé, jak dlouhou jsi asi trpěl, než přišel konec? Celou tu dobu, kdy jsem já věřila, že jsme šťastní? Ne, tak to přeci nemohlo být. Nechci tomu uvěřit, i když dobře vím, že je to pravda. Už nikdy neuvidím Tvůj pohled plný lásky a něhy, neuslyším, že mě máš rád. Už v Tvém srdci zbylo jen pohrdání a přesvědčení, že jsem Tě zradila. Chtěla bych křičet, brečet, naříkat, ale nevydám ani hlásku. Je tu jen ta tupá bolest, co mi prostoupila srdce.

Přecházím rušnou silnici, už ani nedávám pozor na cestu, mně se přeci nic stát nemůže. Vidím reflektory aut, slyším skřípění brzd a cítím náraz, je to to poslední, co cítím, pak už je jen ticho a černá tma. Jsem konečně bez citů...