Beznaděj

Je ráno. Máš pocit, že s ti zhroutil svět, a to jen díky tomu, že ti někdo řekl pár ošklivých vět.
Venku prší. Posloucháš šumění deště. Dnes je ten den, víš to.
Jako každé ráno se chystáš do školy, ale dnes je to slavnostnější, dnes je ten velký den.
Dáš mamce pusu jako vždycky, ale tentokrát se ti chce plakat, je ti líto té ustarané tváře, ale už není cesty zpět.
Dnes nejdeš cestou, kterou tolik důvěrně znáš, na které jsi potkával různé lidi i své přátele.
Je ti chladno, přitáhneš si bundu více k bradě.
Vyšel jsi z města a vkročil jsi do vlhké náruče lesa.
Posloucháš ptačí zpěv, je tolik krásný.
Objímáš stromy, ve snaze schovat se do nich a čerpat z nich jejich vzpomínky.
V hlavě ti běží tvůj film, tvůj život.
Vzpomeneš si na to, jak jsi dostal svojí první koloběžku, byly ti tehdy čtyři roky, tvá maminka si tě neustále fotila a smála se i tvůj táta se smál a ty jsi se smál s nimi, i když jsi nevěděl, proč se vlastně smějí, ale byl jsi šťastný, opravdu šťastný.
Vzpoměl sis na první třídu, jak jsi seděl v lavici a srdce ti prudce bušilo, cítil jsi, že teď ti začíná jiný život, nové povinnosti.
A je tu Kamila, tvá první velká láska. Donesl jsi jí červenou růži, bylo na Valentýna. Byli jste stále spolu.
Potom jste se rozešli, ještě teď cítíš tu velkou bolest, ale zůstali jste přátelé.
A je tu střední škola. To už nebyla flákárna. Musel jsi zabrat, kvůli sobě a hlavně kvůli rodičům.
A je tu i Kristina. Jí jsi dal sám sebe i ona se ti dala, myslel jsi si, že tahle láska bude nevěky, ale nebyla.
Most, pamatuješ si ho
ve snech se ti vrací jako vtíravá noční můra. Ona na tom to místě ukončila svůj život, nevěděl jsi proč, ani teď to nevíš, ale nechceš bez ní žít.
Slzy, spousty slz, vzpomínka na tvou mámu.
Tak co?