Když pršelo

Z okna se ozývala střelba. Seděl na posteli v místnosti se žlutými tapetami, dřevěnými skříňkami a modrým kobercem. V těch skříňkách byly ještě staré hračky, panáčci, autíčka, stavebnice… Podíval se na pušku v rohu pod oknem. Stála tam opřená uprostřed zářivé místnosti, a kdyby bylo venku slunce, dopadal by na ni stín, ale dnes byl šedivý den a pršelo. Cítil vůni deště. Chtěl poslouchat, jak kapky vody bubnují do okapu a skrápí dláždění ulice. Jenže venku se střílelo. Chvílemi bylo ticho, to se déšť ozýval, jakoby se snažil vytvořit iluzi klidu a míru. Pak se ozval výstřel z pušky, jeden, několik, dávka ze samopalu, a v jiným chvílích se strhla přestřelka, nebylo slyšet nic než symfonie zbraní, ve které občas vynikaly výbuchy granátů. Někdy byl slyšet křik. Bojovný, vyděšený, křik v agónii. Viděl jen ocelově šedé nebe a proudy deště. Byl rád, že se nemusel dívat na ulici. Pak odtrhl oči z okna a znovu se zahleděl na pušku. Ještě před dvěma dny mu přišla tak hrdá. Když ji nesl na rameni, byl králem čtvrti. Dal mu ji o dva roky starší kamarád, který organizoval kluky ze školy. Položil ji do rohu pokoje a těšil se, až s ní vyjde na ulici. Těšil se, až bude střílet. Jenže to se ještě nebojovalo. Dnes to začalo a on na ulici nevyšel. Oblékl se s tím, že půjde, až se nasnídá. Ráno bylo slyšet jen pár výstřelů, a to dost vzdálených. Jedlo se mu špatně. Když byl hotov, odešel do pokoje a sedl si na postel. Odhodlával se. Bál se a pak cítil, jak se mu do svalů nalévá síla. V hlavě mu bušil adrenalin. Chtěl se rázně zvednout, ale… ale nešlo to. Ve vteřině bylo veškeré vzrušení pryč. Podlomila se mu kolena a svezl se zpátky na postel. Čas běžel. Seděl tam hodinu, dvě, tři. Podíval se na hodiny nad dveřmi. Bylo jedenáct. Ozvala se mohutné exploze, několik výkřiků, dávka ze samopalu. Zavládlo ticho. Nadechl se a přistoupil k oknu. Na druhém konci silnice, vedoucí mezi činžovními domy, hořel náklaďák. Mezi roztrhanými kusy plechu se černaly nějaké věci, kouřilo se z nich… ježíšikriste, to byli lidé. Kusy lidí. Roztrhané cáry masa zdvihaly své pařáty k obloze. U zdi protějšího domu ležela urvaná noha, na konci rozcepená stejně jako to ostatní, rozpůlený trup, části bůhvíčeho, řeznictví, udírna pod širým nebem. Ucítil pach spáleniny. Rychle se odvrátil a odskočil od okna rovnou na své lůžko. Zavrtal se pod peřinu, pevně ji tiskl v rukou, schoval pod ní hlavu a roztřásl se jako při zimnici. Trochu ho uklidnil dotyk jemné látky, do které se dřív zavrtával vždycky, když šel spát. Dlouho tam seděl a nevylézal. Nebyl schopen myšlenky. Pak pomalu vykoukl. Rozhlédl se po pokoji, kde mu vše připomínalo dobu, když byl malý. Ke každé věci tady měl svůj vztah, jen si to dosud neuvědomoval. Teď chápal, že každou věc měl rád. Všechny dohromady vytvářely tu kouzelnou atmosféru místa, jakou si plně uvědomil až dnes, když venku zavládla smrt. Opatrně, jakoby byl v zákopu, otáčel hlavou a prohlížel si každý detail sebemenší věci, kterou zahlédl. Vzpomínky. Viděl před očima své první vzpomínky, slunečné dny venku i tady, bušení bourajících kovových autíček, první hrady a města. To, jak se koupal a pak se pokaždé usušil právě v téhle posteli. Jak si hrál s dědečkem, babičkou, s mámou i tátou, který téměř nikdy nebyl doma. Návštěvy u tety a bratrance. S tím se skamarádil a kamarádil se s ním doteď. Viděli se aspoň jednou týdně, vyráželi ven a na kola. Možná že v tuhle chvíli bojuje. Možná že v tuhle chvíli je už mrtvý. Možnost, že by se schovával úplně stejně pod peřinou, ho ani nenapadla. A pak tady byl první den ve škole, i když ten se ztrácel kdesi v mlze. První školní kamarádi, učitelka s velkými brýlemi a dřevěným ukazovátkem. Vzpomněl si, jak si ho v první třídě vždycky po vyučování vyzvedávali rodiče, a bůhvíproč mu vytanul na mysli právě jediný moment, kdy je vyhlížel z okna třídy a pršelo úplně stejně jako teď. Všechny chvíle v tomhle pokoji, jak si hrál s hračkami poházenými bez ladu a skladu na poličkách, psal úkoly, šest a šest a sinus a cosinus. První láska, sedávala ve druhé lavici, měla blonďaté copánky a chodili do třetí třídy. Odpoledne venku s kamarády. Návštěvy u toho kluka, co přišel v šesté třídě, neměl tátu a tak se toulal po okolí, tedy když u něj nebyl on, to mu ukazoval všechny možné trofeje, vzduchovku i flašku vodky. První opravdová láska v osmé třídě. První polibek. První pařba. Poprvé opilí. Poslední minuty jeho panictví. Poslední Vánoce. Včerejšek. A zase ty slunečné dny na úsvitu jeho paměti, šťastné chvíle s babičkou. V tu chvíli pocítil obrovský strach, ale jiný, než cítil dosud. Pocítil, jak se má rád, ne sobecky, ale kvůli veškeré lásce, kterou mu dávali jeho blízcí. Bál se, že pokud nepůjde ven, pokud nezvedne tu pušku a nezačne s ní střílet, tak že tehdy ztratí sám sebe, svou vážnost, čest a svou váhu, že zklame všechno a všechny, i ta léta s hračkami na poličkách, s prvními láskami, flaškami a kamarády. Zhluboka se nadechl. Šimralo ho břicho a ledový vánek mu zmrazoval záda. Pronikal snad až k páteři, pronikal jí k míše, jenže teď ho strach nesvazoval. Strhl ze sebe peřinu. Rázně přistoupil k pušce. Zvedl ji na úroveň očí a pozorně si ji prohlížel. Napadlo ho, že nemá menší strach, jenom ho skrývá pod slupkou odhodlání. Slupkou odvahy. Nebyl si tím tak úplně jistý, ale říká se, že se bojí každý, jenže hrdinové nad svou bázní dokáží zvítězit. Cítil, jak vítězí. Pousmál se. Ano, musel se k tomu trochu přinutit. Pořád se bál. Měl strach, a ten nebyl zdaleka tak hluboko, aby si ho neuvědomoval. Dokonce měl takový ledový – lepší slovo by ho asi nenapadlo – pocit, že dělá obrovskou chybu. Zcela vědomě a s nasazením veškerých sil ho držel při zemi. Věděl, že kdyby ho jen na chvíli nechal být, zase by se zhroutil někam na postel. Ale to ne. On půjde bojovat! Popadl krabičku s náboji a vysypal si ji do kapsy kabátu. Možná mu bude trochu bránit v pohybu. Náhradní zásobník si strčil za kalhoty. Pevně uchopil pušku do pravé ruky a prudce vyběhl. Proletěl dveřmi, s lomozem je zabouchl a ani na chvíli se přitom nezastavil. Řítil se skoky ze schodů. Vyrazil na ulici. Neměl ponětí, kam se vydá. Už dlouho se neozval žádný výstřel. Vybral si vchod protějšího baráku, dvacet metrů od hořícího náklaďáku. Schová se tam a uvidí, co dál. V tu chvíli měl menší strach než kdykoli jindy ten den. Naopak, cítil se statečně, když se takhle sám vydal napospas nebezpečí válčit za svobodu. Přeběhl ulici. Už se viděl, jak přiskakuje k výklenku u vchodu baráku. V tu chvíli se konečně ozvala další rána. Musel to být dobrý střelec. Puška se sklouzla po kluzkých kočičích hlavách. Podivně se mu podlomily nohy, pootočil se ve vzduchu a spadl obličejem k zemi. Dešťové kapky chladily horkou krev vytékající z úst a topily se v rudé ráně na zádech. Na ulici se znovu začaly ozývat výstřely. A jeho bratranec o čtyři bloky dál jedl nedělní oběd. Štvalo ho, že musí být ve sklepě bez oken.