Tady už nejsme nic platný..

"Tady už nejsme nic platný"

Stál tam na rohu školy a právě se chystal špičkou boty zamáčknout ještě žhavou cigaretu. Věděl dobře, že ona to nevidí ráda. Pomyšlení, že osoba, kterou tak moc miluje, si ničí zdraví, jí drásalo srdce. A přesto musel! Od tohoto protivně reálného světa nebylo jiného úniku. Opět kolem něho prošla, jako by byl cizí (už se ani nezdravili). Bála se zvednout oči a pohlédnout do těch jeho. Vždy v nich měl laskavost a ochotu pomoci druhému člověku. Zarytě koukala do země, jako by ji na tom špinavém chodníku něco zaujalo. Víčka jí ztěžkla, marně se snažila potlačit příval slz. Tu ulici denně o velké přestávce přecházela, aby sobě nebo svým kamarádům něco koupila ve stánku naproti a on ji pozoroval. Měli tak rozdílné životy a přesto si byli tolik blízcí - oba však hledali lásku. MARNĚ!
Později se zdálo, že ji Honza našel, přála mu to.... jenže zřejmně vztah nebyl takový, jaký si on ve své mysli vymaloval, něco mu stále chybělo. Oba se snažili žít svůj vlastní život, jít svou cestou a oba se snažili zapomenout. Bylo chladné deštivé ráno, jako vždy stál se spolužáky u školy s cigárem v ruce. Choulil se do černé šusťákové bundy. Nenápadně ho z dálky pozorovala. I ten letmý pohled postačil k tomu, aby se jí roztřásly ruce a celé tělo. Aby si stihla všimnout jeho prázdného pohledu i tak známého postoje. Vnímala dokonce způsob, jakým tu odpornou cigaretu svíral v prstech. Kdyby se stejně tak dotknul jí a pevně objal její zkřehlé tělo. Myšlenkama vlastně byla pouze u něj, někde hodně, hodně blízko. Věděli snad o sobě, o jejich vzájemné a přitom neopětované lásce? Vlasy jí lítaly do očí a lepily se na mokrou tvář. Přechod nikdy nepoužívala a jen tak v přezůvkách vyběhla na hlavní ulici. Zrak se mu okamžitě stočil jejím směrem, tak, jak to vždy potají dělával. Znal její pohyby, jakými bezstarostně přebíhala silnici na druhý chodník. V životě by ho nenapadlo... zauvažoval a na chvilku se zadíval na přišláplý vaigl. Možná by i přestal kouřit, kdyby... Jeho myšlenky přerušilo skřípění brzd rozjetého automobilu, děsivý cinkot maličkých kousků rozbitého skla. Řidičovi bílé Felicie se hrůzou zkřivil obličej. Prach se mísil s krví a podivným pachem vzniklé katastrofy. Poté vše rázem utichlo, jen někde v dálce se kdosi probral a zakřičel "Né" To slůvko plné bolesti a strachu o milovanou dívku se rozléhalo přes celé náměstí. Rozeběhl se k ní, ale bylo už příliš pozdě. To dopoledne, kdy byli oba myšlenkami spolu a přesto každý úplně jinde, se jim stalo osudným. Malíčkem přejel po rozbitém rtu a zašeptal to, co ona chtěla vždy slyšet, to, co už vlastně NIKDY neuslyší. "Miluju tě, miluju tě," zoufale opakoval tato slova stále dokola. Nevnímal přijíždějící sanitku, nevnímal hlasy policistů, nevnímal hloučky zvědavých lidí ani své spolužáky. Měl v hlavě pouze jednu věc: "Všechno je jenom moje vina!!!" A tak nezaregistroval ani hlas muže v uniformě, který ho soucitně uchopil za paži: "Tak pojď mladíku, tady už stejně nejsme nic platný."