Ten pohled

Při pohledu na západ
se mě zmocňuje pocit,
že má duše křičí, abych odešel.
Ve svých myšlenkách jsem viděl
kroužky dýmu vznášející se mezi stromy
a slyšel hlasy těch, co zůstávají bdělí.
A to mě udivuje.
A to mě opravdu udivuje.
A šeptá se, že brzy,
pokud všichni uposlechneme volání,
flétnista nám dá důvod, proč odejít.

V místnosti se ozývalo jen škrábání tužky a tiché mumlání. To patřilo černovlasému mladému muži, který právě dopisoval dopis. Za chvíli se ozvaly jeho šouravé kroky, šel ke stolu, kde už měl vše připraveno, naposled si vzpomněl na všechny, které tak miluje. Stačilo tak málo, jen si dvakrát přejet po zapěstí a všechno tím skončit. Usmál se a dal se do práce. Proběhlo to rychle a v naprostém tichu. Po pár minutách ticho přerušil jeho šepot: „ Julie “.

Domem se ozýval zvuk zvonku a pohledná bruneta šla rychle otevřít.
,,Dobrý den, vy jste paní Johnssonová?“
,,Ano, už… už něco víte?“
,,Totiž, váš manžel, Thomas Johnsson, my, našli jsme ho včera večer ve vašem bytě, mrtvého, nejspíš spáchal sebevraždu, je nám to skutečně velmi líto a….“
,,Jak, jak se to stalo?“
,,Podřezal si žíly, pokud by vám to nevadilo, mohla byste jet s námi? To kvůli identifikaci těla.“
,,Jistě, já, jen si vezmu kabát.“

Celou cestu se jí honily hlavou myšlenky, byla zmatená, byla tak ohromená, že nemohla mluvit, nemohla plakat, všechny emoce si odešly kdoví kam. Byla tu jen prázdnota, jako by se v ní zastavil život, cítila, že to už nebude takové, už nikdy, něco v ní umřelo.
Za těchto myšlenek dorazila na místo. Když procházela těmi chodbami, připadalo jí, jako by šla na smrt. První dveře, druhé…. U desátých se zastavili.
,,Jestli nechcete, nemusíte, musí tam jít nějaký rodinný příslušník, můžeme říct třeba jeho bratrovi nebo…“
,,Ne, já půjdu, chci,“ řekla nezvykle tvrdým hlasem a v očích se jí bojovně zalesklo.
Všechna odvaha ji však opustila, když ho uviděla. Měl doširoka rozevřené oči a ten pohled…. Vypadal jako živý, jen vstát. Julie ten pohled nevydržela a všechny emoce se vrátily, v té nejvyšší míře, jaká jen byla možná. Okamžitě propukla v žalostný pláč a se skučením vyběhla z místnosti, vypadala jako zraněná laň. Běžela, nevěděla kam, chtěla se schovat, utéct světu, chtěla být s ním.
,,Nenávidím tě, nenávidím tě!” hystericky vykřikla a po chvíli šeptem dodala: ,,Miluji tě.“
To už jí ale zezadu pevně objaly něčí paže.
,,Julie, neplač, musíš být silná, už kvůli Sandře.“
,,Já, já vím Johne, ale je to tak těžké.“
,,Já vím,“ zašeptal konejšivě.
To Julii z neznámého důvodu rozčílilo a vysmekla se mu.
,,Nic nechápeš, ty s ním nemáš dítě, ty ho nepotřebuješ tak jako já, já byla jeho žena, měl žít, už kvůli mně, nebo Sandře! Proboha, co si myslel? Jak se asi bude Sandra cítit? Vždyť jednou si na ni budou ukazovat, budou se jí posmívat: Chachacha! To je ta, co se jí zabil otec! Ten z té slavné německé skupiny, co dobyla svět! Ten, kterému se všechno dařilo! Ten co…..“ a dál už nemohla, začala se šíleně třepat a propukla v ještě větší pláč, než předtím.
,,Pojď, půjdeme za tím detektivem, chtěl mi ještě něco důležitého říct.“
,,Co může být důležitějšího, než to, že se zabil? Ten pitomec, jak já ho nenávidím! Proč jsem ho jen poznala, proč ho miluju, proč? To není fér, já to takhle nechci, chci zpátky, moc ho potřebuju, vždyť Thomas a Sandra jsou moje všechno, moje světlo na konci tunelu, chci ho zpátky, já ho miluju, sakra, proč mi to ten pitomec udělal, to byl takový srab, co ho tak tížilo? Já to nechápu, jak to mohl udělat? Ach Tome, co budu dělat, já….. já bez něj nemůžu existovat!“
,,Neboj, to se srovná, já vím jak ti je, byl to můj bratr, moje dvojče, je to jako by mě rozpůlili, jako by mi utrhli srdce, je mi moc špatně,“ zašeptal. ,,Sakra, teď bych ji měl spíš uklidňovat, než si výlet city, ale je to tak těžké, tak těžké,“ pomyslel si a první slaná slza si drala cestu přes jeho tvář.
,,Tady jste, všude jsem vás hledal!“ zakřičel detektiv a běžel k nim. ,,Chtěl jsem vám říct, že váš bratr… a manžel,“ dodal, ,,nechal něco jako dopis na rozloučenou, je adresován vám, paní Johnssonová,“ řekl a podával jí ho. Vzala jej do svých rukou a začala nahlas číst:

Drahá Julie,

Vím, asi tohle nepochopíš, ale já opravdu nemohl dál. Zabíjelo mě to, všechen ten povyk, ty dychtivé tváře, které vypadaly jako dravé šelmy, které ze mě chtějí servat šaty a rozsápat moje tělo.
Omlouvám se ti, moc tě miluji a neodchází se mi s lehkým srdcem, škoda, že nejsem jiný člověk, sláva je zvláštní věc.
Na začátku je to povznášející, všichni ti fanoušci, co skandují tvé jméno a chtějí přídavek, kdysi jsem si to vychutnával a měl z toho ohromnou radost, ale teď? Ti lidi mi už nepřipadají tak úžasní, cpou se, bijí se, jenom aby se dostali co nejblíže, aby se dotkli člověka, kterého by si, kdyby nebyl známý, vůbec nevšimli. Je zvláštní, co popularita s člověkem udělá. Možná je škoda, že jsme do toho celého kolotoče vkročili tak mladí, bylo toho na nás moc a my byli jen malí ustrašení vesničani, kteří se ocitli ve velkém mumraji velkoměsta.
Mnoha věcí lituji, až na dvě.
Děkuji osudu, že mi tě postavil do cesty. Dala jsi mi lásku a dceru, kterou nade vše miluji. Pokoušela jsi se mi dát víru, radost, optimismus, naději v lepší zítřky. Ani jednoho jsem nevyužil, nešlo to, líbilo se mi v mé depresi, v mém strachu, nikdo mi nedokázal pomoct, já totiž nechtěl.
Už mi končí papír. Smutné. Pozdravuj Toma, mámu, Sandru, řekni jim, že je miluju. Jste pro mě vším, moc Vás miluji. Prosím, vzpomínej na mě s láskou a odpust mi.
Miluju tě, Tom!

,,Kde máte jeho šaty?”
,,Co prosím?“
,,Ptám se, kde jsou jeho šaty, doneste mi je, chci si je nechat.“
,,Tak, tak tedy dobrá, mám je v kanceláři, dojdu pro ně,“ odpověděl mírně zmatený policista a odešel.
,,Ne, počkejte!“ ozval se John, má matka je u vás v kanceláři, odvedl jsem jí tam, než jsem šel sem.
,,Ach, jistě, tak tedy pojďte se mnou.“
,,Johne!“ vykřikla jeho matka a hnala se k němu. John posadil Julii do křesla a šel utěšovat svou matku. Připadal si zvláštně. Jeho matka pláče a on je musí utěšovat, vždycky to bylo naopak, ale on je teď starší a musí jí být oporou.
Po pár minutách se ozvala Julie: ,,Asi bychom měli jet. Musím domů, za Sandrou.“
,,Jistě, zavolám taxi,“ nabídl se John a vytáhl mobil.

Celou cestu nikdo nepromluvil ani slovo, všichni se utápěli ve svých myšlenkách a pocitech, které však byly úplně stejné. Všichni tři si kladli stejné otázky: ,,Jak teď budou žít? Jak se budu chovat?“
Po krátké jízdě byli doma. Zrovna odemykali, když se Sandra přihnala ke dveřím.
,,Mamííííííí, konečně jsi doma!“ spokojeně žvatlala, ,,A kde je tatínek?“
,,On, tatínek, už nepřijde, už nikdy,“ řekla Julie a potlačovala slzy.
,,A proč?“
,,Panebože jak jí to mám vysvětlit? Jak vysvětlit tříletému dítěti, že jeho otec se zabil?“
,,Víš zlatíčko,“ začala, ale přerušil ji John: ,,Tatínek jel na dlouhé turné a už se z něj nevrátí.“
,,On jel sám, bez tebe a beze mne? Říkal, že mě nikdy neopustí!“
,,Víš zlato, když budeš hodná,“ to už se ozvala Julie, „jednou tatínka uvidíš.“
„Určitě?“
„Ale jistě, jenom musíš pár let počkat.“
„Tak dobře, budu moc hodná, aby přijel co nejdříve,“ říkala si Sandra. Julie to už nevydržela a rozbrečela se.
„Ty pláčeš mami, proč?”
„To nic, já jsem jenom dojatá, moc jsi mě potěšila.“
„Tak proč pláčeš?“
„To jsou slzy štěstí. Mám tě moc ráda Sandro, vždycky budu, i když se stane cokoliv. Pamatuj si, že mi můžeš všechno říct, já se na tebe nebudu zlobit, miluju tě zlatíčko!“
„Já tebe taky mami.“
„Nikdy mě neopustíš, slibuješ?“
„Nikdy mami, nikdy, slibuju.“
„Díky.“

A svítání počne nový den,
pro ty, kdo vydrží vzhůru.
A lesy budou odrážet ozvěny smíchu.

A když uslyšíš šramot v keři,
zůstaň klidný.
Je to jen jarní sprška květnové královny.
Ano, můžeš jít dvěma cestami,
ale bude to dlouhý běh.
Proto si rychle vyber.
Stále je ještě čas změnit cestu, po které jsi se vydal.
Jednej však rychle.