Poslední vzpomínka

Stála na okraji skály a shlížela do propasti. Foukal vítr a všude šustilo listopadové listí. Na tváři se jí třpytily slané slzy a z očí jí kanuly další a další. Vzpomínky ji tížily jako závaží. Její myšlenky se stále dokola točily kolem něj. Neustále cítila rožhavený poled jeho oříškových očí. Jeho jemné doteky a pohlazení. Ale především ten něžný, dlouhý a jemný polibek. Ten první a zárověň poslední. Bylo jí teprve šestnáct a přesto už si prožila tolik bolesti, smutku, tolik utrpení nejen ve škole ale i díky němu.
Znala ho tak dlouho, už od narození. Všichni si mysleli, že se ti dva nesnáší, ale to nebyla pravda. Měli se rádi, jen se hodně škádlili. On ji vždy bral jako sestřenici, i když příbuzní nebyli. Ona jej jako staršího bratra, ale najednou se něco změnilo - zamilovala se do něj. Do těch očí, do toho ůsměvu, do toho hlasu, do těch gest, DO TĚCH OČÍ! Ano měl nádherné oči, hnědé jako dva oříšky, planoucí žárem a touhou, kdykoliv ji viděl. Ale život je krutý, vždy jí říkal, jak moc ji má rád, že ji bude chránit a nedovolí, aby jí někdo ublížil. Byla šťastná, když jí tohle říkal, ale trpěla, protože věděla, že spolu být nemohou. Alespoň on to tak říkal.
V jejím velkém zármutku ale svítila alespoň kapička štěstí, věděla, že ji má alespoň rád, moc rád. Se vším se jí svěřoval a ona jemu taky, chránili se navzájem a při pomyšlení, že by se tomu druhému něco stalo, by se nejraději zabili. Byly to krásné tři měsíce něžných zpráv a rozhovorů, vřelých pohledů a tajuplných úsměvů. Ale jí slále něco chybělo, něco víc - láska, opravdová čistá láska, kterou k němu cítila.
On se však ze dne na den změnil. Přestal jí psát, už ani neodepisoval. Při jejich rozhovorech už nemluvil s takovou něhou jako dřív, byl chladnější, odměřenější. Už s ní neskotačil v bazénu, ani si ji neposadil na klín, nebo nechytil za ruku. A na ty polibky, jakoby zapomněl. Jen ten pohled, ten vřelý, láskyplný pohled zůstal stále stejný. Tak co se s ním vlastně stalo?