Víly

Rozvernost.
Krajina se změnila v pestrobarevnou šmouhu, když se zatočila dokola, ale vzápětí si to ladným krokem namířila k mohutnému dubu a začala kolem něj tančit.
Radost.
Modrý, bílý, žlutý šat míhal se mýtinou, vál ve větru spolu se stébly trávy, kroutil se podle toho, jak víly tancovaly.
Slzy.
Tu si jedna z víl povšimla kvítku, jenž uvadal. Klekla si k němu a ptala se, jestli ho může zachránit. Nemohla, jen slzička ukápla na uschlé listy, ty se náhle znovu bujaře zazelenaly a květ zpíval svou červenou barvou děkování.
Láska.
Zpoza houští vystoupil nádherný mladý muž. Víly se rozutekly do lesa, jen jedna, žlutá, zůstala stát a okouzleně na „prince“ pohlížela. Její srdce zahořelo láskou k němu a ona si vzpomněla na slova, která jí jejím družkám stále opakovala Paní lesa: ,,Nesmíte se k člověku přiblížit, neboť se do něj můžete zamilovat a jestli láska pomine, tak ta z vás, ta hříšnice, zahyne.“
Zklamání.
Ale pozdě bylo, nic platné domluvy, žlutá kráska rozeběhla se mladíkovi do náručí. Ten ji však odstrčil a pravil: ,,Víly jsou zrádné! Nevěřím ti, chceš mě přivést do zrádné bažiny!“
Smrt.
Víla chvíli nevěřit svým uším chtěla, ale pak pocítila hroznou prázdnotu. Jestli láska pomine, ta hříšnice zahyne…Zevnitř jako by ji něco užíralo, jakoby pozvolna mizela. Zavřela oči a ucítila bolest v celém těle, smutek proudil jí žilami místo krve. Její tvář stárla, a tělo chřadlo.
Tu náhle spatřila světlo v dáli, jasné a teplé. Chtěla za ním jít, ale nemohla. Zato záře se k ní přibližovala, až ji úplně oslnila a ona se objevila v trávě, pohlížela z ní na své družky, tančící kolem prastarého dubu. Zatoužila veselit se s nimi, ale nemohla se hnout.
Nesmrtelnost.
Avšak ta v bílém si jí všimla a poznala ji. Žlutá květina kroutila se v trávě a vzlykala tak, že nemohlo být pochyb. Každý den za ní víly chodily, každý den s ní mluvily a nikdy nezapomněly.