Hvězdy

Zavřela knihu. Pro každého téměř neslyšitelný zvuk, jí to však přišlo v tom prázdném a tichém prostoru jako hrom, který se rozléhá celou krajinou. Podívala se na obal knihy. Na této staré knize bylo v rohu vyryto srdíčko a pod ním snad kružítkem nebo nůžkami vyškrábáno: S láskou Tvůj Libor! Do očí jí znovu vhrkly slzy. Slaná kapka dopadla právě na to srdíčko. Rozpila se do jeho okrajů. Lenka vzala do rukou jemně kapesník a slzu setřela. Plakala však dál. Znovu se jí vybavilo, jak seděla ve smuteční síni, v ruce velký promočený kapesník, venku jemně pršelo. Bylo tam v tu chvíli naprosté šero, vzduch byl cítit parfémy truchlících dam, bylo tam vlhko, snad proto, že to byla stará budova, snad proto, že tam každou chvíli někdo ronil slzy pro zemřelého. Opět živě viděla, jak se rakev sunula dolů do podlaží a na věnci se stuha, na které bylo napsáno: Nikdy na Tebe nezapomenu lásko! Tvá milující manželka!, vzedmula, ačkoliv bylo v místnosti naprosté bezvětří, a zachvěla se, jako by jí mávala na rozloučenou. Jako by Libor, její manžel, jí chtěl zamávat naposledy a říct, že je stále s ní. Před očima se jí odehrála opět ta scénka, jak odjížděli z večírku, mírně podnapilí, Libor se nechtěl vzdát svého místa za volantem, zdál se, že je při smyslech. Lenka mu povolila, aby je tedy dopravil do jejich domečku. Jeli po silnici, najednou se Libor pustil volantu, zmohl ho spánek. Lenka v poslední chvíli stihla z auta vyskočit, ale Libor už tolik štěstí neměl. Na padrť skončil on i vůz pod koly nákladního auta…

„Maminko, maminko, maminko! Neplakej, prosím, už ne…“ přiběhla k Lence její malá dceruška. Snažila se svou mámu obejmout, ale šlo to stěží, bříško, ve kterém se skrývalo malé miminko, značně nabralo na objemu. „Maminko, nebuď už smutná. Táta je tu pořád s námi. Teď jsem mu posílala do nebe pusinku a jedna hvězdička zablikala na znamení, že mi táta taky posílá pusu a tobě jistě taky, maminko.“ Tulila se Lucinka k Lence. Se smrtí svého otce se vypořádala rychle. Věřila, že tatínek sedí v nebi na obláčku a je celou dobu s ní. Každý večer, celých osm měsíců od smrti Libora, sedávala večer před spaním u okna, posílala vzdušné polibky směrem k nebi a čekala, která hvězda zabliká. Když bylo zataženo, povídala, že to tatínka bolí hlava a tak už spí. To mu tiše zpívala jejich písničku. To moje poupátko malé…

Lence se ulevilo. Když viděla svou malou dceru, bylo jí hned lépe. „Zlatíčko, to bude v pořádku, jen mě pořád bolí srdíčko, stýská se mi po tátovi.“ Hladila Lucii po vlasech. Ta ji vzala za ruku. Lenka vstala z křesla, jednou rukou objala břicho a druhou se držela Lucky. Ta ji vedla nahoru po schodech, až k oknu k ložnici. „Podívej!“ ukázala na nebe, rty přitiskla ke své dlani a pak tento polibek sfoukla. V tom zablikala hvězda a Lucie šťastně křičela: „Mami, vidíš, táta se na nás kouká!“ Lence vyhrkly slzy dojetí. Objímala svou dceru, plakala. Potom ji položila do postele, deku vyhrnula až k bradě, hladila ji po vláskách a zpívala ukolébavky, dokud neusnula. Potom na ni dlouho dobu koukala. Dívala se na ni tak, jak se můžou dívat jen matky na své dcery. Pohledem plným lásky, něhy, štěstí…