Naděje umírá poslední

Špinavá, otrhaná dívka běžela po dláždění. Zcuchané vlasy jí padaly do očí a šaty měla na levém rameni tak roztržené, že na ní sotva držely. Na začouzených tvářích bylo vidět, kde si svou cestu razily slzy. Běžela a snažila se nevšímat si ničeho. A věděla, proč to dělá. Všude kolem leželi mrtví lidé, dveře do domů byly pozotvírané a několik stavení hořelo. Vítr hvízdal mezi domy a roznášel žhavé jiskry městečkem. K nebi stoupal hustý dým, ale scenérii chyběl nářek žen. Snad proto, že žádné nezbyly. Na celém, kdysi tak rušném místě se pohybovala jediná postava. Dívka obratně přeskakovala vytrhané dlažební kostky a proplétala se nepořádkem. V očích se jí zračil děs a volala jediné jméno:
„Elwine! Elwine!“
Ať není mrtvý, prosím, ať ne on, znělo jí mozkem. Máma, táta, Honor, Peter, život jí je vzal jednoho po druhém všechny, kromě Elwina. Dnešní nájezd přečkala schoulená v jednom koutě a nevěděla, co se stalo s bráškou. Vyčítala si svou zbabělost, on je bez ní tak bezmocný! Jestli se mu něco stalo, je to jen a jen její vina. A to jí odmalička vštěpovali, že ho nesmí nikdy opustit. Ať není mrtvý, prosím, chvěla se. Konečně uviděla u jedné zdi ležet chlapce s páskou přes oči. Přiběhla k němu a zašeptala znovu jeho jméno:
„Elwine.“
Velká tmavá skvrna na jeho košili jí děsila a měla co dělat, aby se jí moc netřásl hlas. Mohla klidně plakat, ale musela potichu, protože i když nevidí, má velice dobrý sluch. Chlapec zvedl hlavu.
„Hope? Jsi to ty?“
„No jasně, že jsem to já,“ pokusila se o úsměv. Ani nevěděla, proč to dělá. Kvůli němu určitě ne. Snad kvůli sobě. Nebo svému osudu natruc?
„Sundej mi tu pásku. Chci vidět aspoň svojí smrt.“
Ruce se jí chvěly, když rozmotávala uzel a odhalovala nevidomé oči. Zabila ho! Zabila vlastního bratra!
„Hope,“ vyslovil znovu měkce její jméno, ačkoliv mu přitom z úst vytekl pramínek krve a skanul jí na ruce, „tak tě tu konečně nechám. Už mi nebudeš muset dělat doprovod.“
„Ale já chci!“
Tak jí to bolelo, tak jí to trápilo. Celý život sloužila slepému bratrovi místo očí a zvykla si na to tak, že si neuměla představit život bez něj. Byla by jako oči bez těla. Ne, Elwin nesmí umřít.
„Nezapomeň, že naděje umírá poslední,“ zažertoval. Pak se rozkašlal a vyplivl chuchvalec krve. I hlas mu valem slábl.
„Sbohem, Hope.“
„Sbohem, Elwine.“
Konec přišel rychle. Elwin umřel. Dlouho u něj klečela a po tvářích jí proudily slzy žalu, osamění a tíživé viny. Cítila se neschopná cokoli udělat, ochuzená o nejcennější věc svého života. Přála si, aby začalo pršet, aby jí počasí dělalo společníka v truchlení, ale nezačalo. Nakonec se zvedla. Procházela jako ve snách městem a hledala útěchu, ale všichni byli mrtví. Zůstala poslední, Hope – Naděje. Zůstala prázdná, bez Elwina byla pouhá nicka. Jaká ironie! To on měl být ten závislý, ale nakonec potřebovala víc ona jeho. Co si bez něj počne? Zaslechla zvuk kopyt, ale nevěnovala mu pozornost. Nic nebylo důležité, teď, když Elwin umřel. Pak jí něco prudce udeřilo do zad a dopadla ztěžka na dlažbu. Netrápila se dlouho. Skelné oči pohlédly za oponu smrti a z úst vytekl pramínek krve na zem, na chladný, tvrdý kámen. Ne jako u Elwina, kde jeho krev zachytily její ruce. Chladný, tvrdý kámen, symbol osamění. Její poslední myšlenka patřila Elwinovi: Věděla jsem, že nás nic nadlouho nerozdělí! A pak Hope zemřela. Naděje zemřela. Jako poslední.