Rozmluvy I.

- Tisíckrát jsi stála v tom světle, ale nikdy jsem si nevšiml, že jsi tak krásná ...
- Jsem dnes jiná ...
- Jiná?
- Ano. Poznala jsem bolest.
- Jak může bolest učinit člověka tak krásným?
- Bolest zbaví člověka píchy, naučí ho pokoře a dá mu možnost vidět život z jiné strany.
- To jsi poznala dnes také?
- Ano.
- Možná to není bolest ale moudrost, jež z Tebe učinila krásku...
- Moudrost?
- Ano. Začínám si tím být jistý. Jsi jiná, protože jsi moudřejší.... a tím i krásnější.
- Pokud je to tak, jak říkáš, vděčím bolesti za svoje zmoudření a tomu pak za to, že jsem pro Tebe více přitažlivá ... Je zvláštní ten život, v jednom dni dokáže přinést tolik trápení i štěstí ...
- Máš naprostou pravdu, život nám dovoluje díky bolesti poznat radost, ale i díky lásce poznat nenávist. Je plný rozporů a zároveň je tak harmonický. Myslím, že vůbec není těžké zamilovat si ho.
- Nevím, milý muži.Proč tedy tolik lidí naříká?
- Lidé naříkají, když jsou plni síly a mají schopnosti dávat druhým štěstí. Chtějí jen přijímat a to je ta chyba.
Když potom zestárnou a jejich síla je ta tam, bohužel není nikoho, kdo by jim mohl být oporou ... Není nic, co by do dalších generací neslo jejich jméno. Jsou jen děti a vnuci, kteří jdou ve šlépějích otců a dědů - naříkají a stěžují si v době, kdy by sami měli přidat ruce k dílu...
- Snad nejsou všichni stejní?
- Ne, ti druzí snášejí bolest, stávají se moudřejšími a většina toho, co dělají, přináší dobro i ostatním. Mladí, kteří nejsou slepí a hluší - ti, kteří mají zdravý rozum a duši, to vidí a je to pro ně dobrým poučením i příkladem.
- Je to tak prosté! Přejme si tedy, aby se rodilo více zdravých duší ... pak bude lépe nám všem.
- Ano. Přejme si, abychom měli dost energie překonávat rozporuplnost života a dost síly najít harmonii sami v sobě.

Konec