Prstýnek

Přišel můj svatební den, měl to být nejkrásnejší den mého života. Svatba, už jen to slovo ve mně vyvolalo pocit nadšení. Jenže kdosi tam nohoře mi nepřál.
Nastal obřad. Manželské sliby, slovíčko ano, vše šlo jako po drátkách. Samozřejmě slzy štěstí nesměly chybět. Děti před obřadní síní házely pod naše nohy lístky růžovych růží a hrsti plné rýže.
Poté následovala svatební hostina, spousta vynikajícího jídla, nenažraných hostů, a když si to tak pozdně uvědomuju, ani jsem o většině nevěděla, co jsou zač. Jenže já byla tak šťastná, že mi to ani nevadilo. Měla jsem své růžové brýle a nehodlala se jich vzdát.
Po těch všech oslavách mě přenesl přes práh našeho společného hnízdečka lásky.
Ale jak jsem již zmiňovala, někdo tam nahoře nám nepřál. Pamatuji si to jako dnes, šla jsem pro šampaňské, poslal mě pro něj on. Ten, se kterým jsem chtěla mít děti a zestárnout.
Když jsem se po schodech vracela do našeho hnízdečka, klíčem jsem lehce odemkla mnou zabouchlá dvířka. Plna nadšení jsem zvolala jeho jméno. Vzápětí jsem ho zvolala znovu, ale už ne nadšením, nýbrž hrůzou. Krev mi ztuhla v žilách. Srdce se mi sevřelo jako po výstřelu z pistole. Jediný výstřel, co mi rozdrtil srdce i život na milion kousků, které už nikdo a nic neslepí.
Ležel na zemi, nehýbal se, netepal, nedýchal.. Nebylo mu pomoci. Zemřel na zástavu srdce... ve 40ti letech. "Proč? Proč se to muselo stát zrovna nám?" stále se do tmy ptám.
Vždyť tohle měl být náš svatební den. Den který nás měl navždy spojit pomyslnou stuhou. Ale bohužel, tohle byl den, ve kterém se ze mě stala novomanželka a vdova.
Ted sedím na hřbitově. Vedle jeho hrobu, s jeho jménem a s mým srdcem.

Na ruce mám prstýnek. Náš prstýnek.