Láska na první pohled

Plakala. Seděla na tom šedém studeném kameni a usedavě naříkala. V hlavě se jí rojily vzpomínky jako včely. Nešlo to utišit. Vzpomínala na to, co se stalo před dvěmi měsíci. Ano, prožívala chvíle neskonalého štěstí s mužem, kterého milovala. A teď to bylo pryč...
Poznali se vlastně náhodou na večírku svých přátel. Kamila nevěřila na lásku na první pohled, protože ji do té doby žádná nepotkala. Snad to byla volba osudu, že na tu párty šla. Když vstoupil Pavel do místnosti, jako by všechno utichlo. Kamila stála zády ke dveřím a nevěnovala pozornost příchozímu muži. Neušel jí však rozhovor dvou žen, které si pološeptem o někom povídaly: „Vidíš to, co já? Pane Bože, to je ten nejhezčí chlap, jakého jsem kdy viděla!“ „Kde je? Ukaž mi ho!“ „U dveří, jsi slepá nebo co? Takového mužského se nedá přehlídnou!“
Kamila nikdy nebyla zvědavá, asi to měla po otci, který se nikdy do ničeho „nevrtal“. Avšak něco ji přimělo se otočit. Opravdu. U dveří stál vysoký černovlasý muž a všichni se na něj dívali.
Procházel s hostitelem pokojem a nejednou si Kamila všimla, že se blíži k ní.
„Smím vás představit? Kamilo, toto je Pavel Málek. Přistěhoval se k nám z Prahy. Dělá teď v naší firmě programátora. Pozval jsem ho, aby poznal nové lidičky a trochu se otrkal. Jo a Pavle, tohle je Kamila Brázdová. Dlouholetá přítelkyně mé ženy a nejromantičtější, duše jakou znám. Myslím, že jsem ti představil všechny důležité lidi, kteří tady jsou. Tak jestli dovolíte, nechám vás o samotě. Musím se starat o bar.“
Najednou uslyšela melodii své nejoblíbenější písně.
„Smím prosit?“ ozvalo se vedle ní a Kamila neváhala ani vteřinu. Ani se nenadála a ocitli se uprostřed parketu.
„Kde vlastně pracujete, Kamilo?“ zeptal se Pavel, když už seděli u stolku se skleničkou whisky.
„V kadeřnictví. Já vím, nic moc. Ale mám na nájem, jídlo, šaty. Víc vlastně k životu nepotřebuju. Ale musím vám říct, že vůbec nejsem tak romantická, jak říkal Tomáš. A navíc jsem docela ukecaná. A víte co, budeme si tykat, ne? Když už jsme si spolu zatančili a teď tady popíjíme whisky. Co ty na to?“
„No jasně, proč ne? Ale budu si na to muset zvyknout. Nejsem zvyklý lidem po třech minutách tance a jedné skleničce tykat.“
„Tak si připijeme. Na tebe a na mě!“
„Na tebe a na mě!“ zopakoval Pavel.
Povídali si až dlouho do noci. Pořád měli nějaká témata a našli mnoho společných zájmů. Mnohokrát ji i rozesmál tak, že jí z očí vytryskly slzy. Kamila postupně uvěřila tomu, že se zamilovala na první pohled.
Blížilo se ke druhé hodině ranní, když se lidé z večírku začali pomalu rozcházet. Kamila nechtěla Pavla opustit. Měla sice jeho telefonní číslo a mohla mu kdykoli zavolat, ale... Pavel jakoby tušil, co jí schází.
„Rád bych tě ještě někdy viděl. Víš co, zavolám ti a můžeme se domluvit. Doufám, že jsi pro, jinak se nebudu vnucovat.“
„Taky tě ráda ještě uvidím. V neděli mám času habaděj a nevím, co bych sama doma dělala. Můžeme jít do lesoparku za městem. Miluju, když se můžu procházet v listí, které šustí pod nohama.“
„Fajn, tak já ti zavolám kde se sejdeme. Čau.“
Najednou jí její každodenní starosti připadaly nicotné. V neděli ho uvidí. Ještě dva dny musí vydržet, než se zase setkají.
Nedělní schůzka však nebyla poslední. Postupně se do sebe zamilovali a bylo to čím dál silnější.
Ale na tu jednu noc Kamila nezapomene.
Vraceli se zrovna z Pavlova podnikového rautu. Je pravda, že předtím trochu pil, ale byly to jen dvě skleničky. Kamila neměla řidičák a Pavel odmítnul zaplatit za taxík.
„Neboj se, zlato, nikde hlídky nebudou.“
„No, jenom aby.“ Pronesla Kamila laškovně.
Nasedli do auta a připoutali se. Pavel sešlápnul plyn a pořád zrychlovat.
„Nech toho. Jeď pomaleji. Víš, že nesnáším rychlou jízdu!“ prosila Kamila.
Vjeli na hlavní silnici. Takhle kolem půlnoci nikdy nebyl velký provoz a Pavel chtěl Kamilu ještě trochu pozlobit. Zrychloval, až se ručička tachometru přiblížila číslu 120...
Probudila se až v nemocnici.
„Kde to jsem? Pavle!“
„Jen klid. Měla jste štěstí. Kdyby vás našli později, tak nevím, co by s vámi bylo,“ přistoupila k posteli mladá doktorka v bílém plášti.
„Sestra vám teď píchne injekci na uklidnění. Raději už na to nemyslete a spěte.“
Teprve po několika dnech byla schopná vstát z postele. Když přišla doktorka na vizitu, konečně se odvážila zeptat: „Co se stalo s Pavlem? Mohla bych ho už vidět?“
Doktorka mlčela. „Musíte být silná. Chtěla jsem s tím počkat ještě pár dní, ale dobře, řeknu vám to už teď. Pavla po té nehodě převezli na ARO, pokoušeli se ho přivést k životu, ale... je mi to líto.“
Po těchto slovech jako by se Kamile zhroutil svět. Začala nesnášet ty soucitné pohledy svých přátel. Chtěla na ně zakřičet: „Nechte mě. Vůbec nevíte, jak se cítím!“
Uzavřela se do sebe a s nikým nemluvila. Ale už po dvou měsících věděla, že to tak nemůže pokračovat. Nic už nebude takové, jako to bylo dřív, ale musí se vzchopit. Alespoň trochu. Opět se vzpomněla na heslo z jejího oblíbeného filmu: Štěstí, co je štěstí? Muška jenom zlatá. A ta uletí. Uletí pryč a sedne si na někoho jiného.
Z nemocnice šla ihned do květinářství a koupila velkou kytici rudých růží. Zamířila na hřbitov a položila květiny na hrob. Sedla si a plakala. Věděla, že když se vypláče, všechno rychleji pomine. Ale na Pavla nikdy nezapomene. Nikdy...