Před začátkem

Každý z nás má hluboko v podvědomí zarytou tuhle tajemně dlouhokrátkou chvíli – chvíli před Začátkem. Každý musí dodnes v chřípí cítit třaslavý dotyk nejistoty a lechtavé naděje při vzpomínce na čekání, až právě na nás přijde řada, abychom na Jevišti předvedli, co dokážeme. Nejinak tomu bylo se mnou, ačkoli v mém čekání na Začátek nejspíš nebyla velká žádostivost; jsem člověk nerozhodný, milující jistoty, což snad vysvětluje, proč na mé Vystoupení museli diváci až nečekaně dlouho čekat… Není snadné vydat se něčemu neznámému a ještě těžší je vydat se někomu… Člověku, jehož srdce tepe v důvěrně známém rytmu a tepe pro nás, a přeci je nám jeho tvář povědomá jen z rozpitých kreseb fantasie…
Seděla jsem tehdy za oponou schoulená a možná vystrašená, kolem mě byla jen tma a hřejivé útulno, které přesto nebylo s to utěšit moje obavy. Jaké to tam bude? Budou mi tleskat, nebo už vytahují z kapes shnilá rajčata? Zvládnu svou roli, když tolik věcí spočívá jen v improvizaci? A co když tam čeká jen mrtvě prázdný sál? Proč odsud pospíchat? Mám tady vše potřebné… Já se přeci nechci předvádět! Něco podobného se mi dozajista honilo hlavou, i když jsem uvnitř věděla, že ven MUSÍM, že Jeviště čeká a že je mou povinností pokusit se žádného z diváků nezklamat.
Srdce se mi rozbušilo bláznivou rychlostí, tělo se pohnulo ve snaze vymanit se konečně z té zbytečné neurčitosti, trhla jsem oponou, zvedla hlavu a… narodila jsem se…