Stojí za to žít...
Stojí za to žít...
Anotace: Věnuju tuhle krátkou povídku Aalyan (snad to píšu správně). V komentáři k jedné povídce mě k tomu sama inspirovala a za to jí děkuju, protože jsem po čtvrt roce zase něco sesmolila.:) Snad se vám bude líbit, možná není nic extra, ale stejně...:)
Zálibně se podívala na svůj krásný výhled z dvanáctého patra a už poněkolikáté si uvědomila, jak moc si přeje skočit dolů. Nechat se unášet větrem a plachtit vzduchem jako pták… Zanechat své křehké tělo rozpálenému betonu napospas, rozbít se o zem a splynout s ní v jednu hmotu…
Sama ale nejlíp věděla, že to nedokáže. Nemá dost odvahy a nedokáže se zbavit strachu, že smrt je jen spánek, ze kterého se už neprobudí. Ale ona snila o životě po smrti, o krásném a dokonalém bytí někde za hranicemi lidského chápání. S údivem zjistila, že se jí po tvářích koulejí slzy. Slané vodopády si razily cestu po jejím bledém obličeji. Začínalo se jí dělat špatně. Cítila, jak jí vnitřní bolest trhá na kousky…
Nevydržela a padla na zem. Z hrdla, sevřeného pláčem, se vydral zdušený vzlyk. Překryla si rukou ústa a začala si zuřivě otírat oči, pak ale svou marnou snahu vzdala. Věděla, že už déle neodolá své touze.
Se vzlykotem vběhla do koupelny a otevřela skříňku. Ležela tam, stříbřitě lesklá a ostrá. Sevřela žiletku v ruce. Chladila a přinášela jí aspoň na chvíli úlevu. Ale ona věděla, že tohle nestačí. Odhalila své ruce plné dlouhých jizev. Dlouho nepřemýšlela a přejela žiletkou po zápěstí. Do očí jí vhrkly slzy bolesti, která jí ale ulevila od vnitřního napětí. Krev začala stékat z ruky. Neobvykle prudce, napadlo ji trochu pozdě. Koupelna se s ní zatočila a ona upadla na zem.
Stála v bílé místnosti plné obrazů. Některé byly krásné, jiné jako by kreslilo čtyřleté dítě. Prohlížela si jeden po druhém, když se otevřely dveře místnosti a dovnitř vešel muž. Byl vysoký a hubený. Vlasy měl tmavě hnědé a zpod hustého obočí ji pozorně sledovaly jeho zelenošedé oči. Měl na sobě dlouhý kabát a klobouk stejné barvy.
„Proč jsi tady?“ zeptal se melodickým hlasem. Nevěděla, co na to říct, ale pak odvětila:
„Chci vědět, jaký je posmrtný život.“
Usmál se, upřímně a zeširoka.
„Krásný, ale pro tebe zatím nedosažitelný. Vrať se zpět.“ Políbil ji na čelo a pohladil po tváři. Místnost se s ní podivně zhoupla.
Dva lékaři ze sanitky ji opatrně zvedli, když se probrala. Chtěla něco říct, ale byla podivně slabá. Ale najednou jí to nevadilo. Věděla, co ji teď čeká. Nemocnice, potom psychiatr… Byla připravená se se vším poprat. Sil měla dost a teď už navíc věděla, že život stojí za to žít. Vždyť na konci každé dlouhé cesty je vytoužená odměna. A pro ní tou odměnou bylo setkání s mužem v místnosti plné obrazů. Nyní se už nebála žít. A už se nikdy bát nebude, tím si byla jistá…
Usmála se na mladého řidiče sanitky.
Komentáře (10)
Komentujících (9)
Doporučit
Tisk
Jako, jo, je to dobrý, ale na mě to mělo trochu moc rychlej spád... a pak jedna chyba (vlastně asi jediná) která se ti opakuje snad ve všech povídkách. Na začátku odstavce začínáš stejně, jako poslední věta v předchozím odstavci, občas se ti tam opakují slova.
Ale jinak - hlavně - má to vždycky dobrou stavbu, dobrý námět, zajímavé motivy a kulisy, hezkou peripetii, zajímavé vyvrcholení, dobrou pointu. A to tady na Literu má málokteré dílko. Těším se na další povídku (a básničku)...
07.11.2006 10:47:00 | Daniel S.
mně se moc líbí ten konec. neni to typickej hepyend, který ze srdce nesnášim, protože sou nereálný. je to prostě... hezkej a nepřehnaně optimistickej konec, kterej k tomu smutnýmu příběhu prostě sedí.
21.10.2006 16:22:00 | bittersweet
Jsem ráda, že ti povídka pomohla. Pro mě byla taky jistým vysvobozením a vlastně celý příběh, který pak následuje.... Ráda pomáhám druhým, jen když se zeptám, co mám dělat já, tak každý mlčí...je o tom další příběh nesoucí název Mortel. A Na starých cestách nové nebudou, mi řekl jeden kamarád, před měsícem jsme si popovídali, dnes je mrtvý.
09.10.2006 17:41:00 | Aaliyan
Děkuji za komentáře. Je to totiž tak, Aaliyan je ta, co vždycky všechno odsere za ostatní nebo z toho zase naopak nejlíp vyvázne, proto se žene z extrému do extrému. no a protože Aaliyan jsem já....co s tím ale mám dělat? Jednu chvíli tak, podruhé mak a nakonec je to stejně úplně jinak...
30.07.2006 14:16:00 | Aaliyan
Povídka věnovaná Aalyan... a tak trochu připomínající Aalyan... To samozřejmě nemyslim ve zlém, jen tak pouštím myšlenky. Po stylistické stránce bezchybné a čtenářsky poutavé. Jak bylo psáno, postava muže v místnosti s obrazy je nejspíš nejlepším momentem textu. Naopak jako pěst na oko na mě zapůsobila poslední věta, ale to je nejspíš můj problém, textu rozhodně neškodí. Občas ty happyendy zkrátka potřebujeme:-)
22.07.2006 16:30:00 | Gina Rocca
Ahojky, Sokoličko!
Tak jsem se dostala k dalšímu Tvému příběhu a musím uznat, že mne mile překvapil neboť jsem něco takového nečekala. Bylo to krásně propracovaný a dobře napsaný. Mně ososbně se nejvíc líbila postava muže v místnosti plné obrazů. Ten muž mi přišel jako Cháron na řece Styx, jenž ji nechtěl převést, protože přece jenom ještě nebyl její čas opustit svět ve kterém žila, ale kde si nepřipadala šťastná.
17.07.2006 18:00:00 | Santinan Black
Ahoj...psalas komentář k mému dílku "Hlasy temnot", a zajímá tě výraz "gothic"...ty příběhy se odehrávají v různých dobách, Hlasy temnot v přítomnosti - to poznáš právě podle výrazů. Co je to "gothic", to si můžeš přečíst na mých stránkách www.ladydraculea.blog.cz v rubrice "ostatní" (Gotická kultura dnes). To potom snad pochopíš. Ty příběhy píšu spíš pro gothicy...sama jsem "gothic", víš??? Je to taková série pro ně...
Ale je mi jasné, že to jsi nemohla vědět, chyba je v tomhle na mé straně, ale to už je jedno. Měj se a dík za komentář!
30.06.2006 09:08:00 | Isabella Monvoisin
Tak tahle byla fakt povedená....ty detaily suprově popsaný, vymakaný... a hlavně jak mluví s tím...prostě někým na hranici života...to se mi líbí...
21.06.2006 21:32:00 | Dhampir
Ten to viděl, já to zažila. Na vlastní kůži a popsala jsi to skvěle. Mám velkou radost, žes to napsala. Spadla mi slza z oka, když jsem to četla. Jsem jí docela podobná. Můj kamarád si žiletkou vyryl jméno své bývalé holky. Řekl jí něco, co myslel, že jí pomůže a ono to ublížilo jim oběma.
Mě ale nezachrání žádný záchranář, to je škoda.
Já nevím, co proč dělám, ale ten příběh mi s něčím moc pomohl a za to ti děkuji. Nezachránil mě, ale pošoupl mě trochu dál.
21.06.2006 20:28:00 | Aaliyah
zvláštní....napsal jsem něco podobného...a něco podobného jsem bohužel i viděl... po slohové stránce se neda vytknout nic
20.06.2006 21:16:00 | David Janovský