jen poslouchej

teče slaná řeka údolím zlomených duší....
,,Jen pojď a napij se!'' láká jemný hlas. Je tak milý, měkký a laskavý. Jako by tě hladil a objímal.
,,Tak přistup a ponoř své polesti. Odplavou a už se nikdy nevrátí.'' Přistupuješ pomalu k řece a už z dálky cítíš tu mrazivou krásu, co z ní vystupuje. Je tak ledová, až pálí na duši, ale při tom je to jako balzám na poraněná místa. Jen si představ, jak se ti uleví, až se do ní celá ponoříš! Už stojíš na břehu. Zvláštní. V řece neplave nic živé. A v okolí také nic neroste. Jen suchá pláň bez konce. Slunce na obzoru zapadá. Celou tu věčnost se nehnulo z místa. Je tmavé a pláče. Kanoucí slzy slunce. Ano, to je ta řeka. Svět pláče sám nad sebou. Vstupuješ do řeky. Slzy ti omývají kotníky. jdeš hlouběji a hlouběji.
,,Už brzy budeme spolu!'' šeptá hlas. Těšíš se na tu chvíli, až uvidíš toho, co tě tak hladí. Slzy ti dosahují do pasu. Ale co to. Cítíš, jak se ti rozbušilo znovu zlomené srdce. To už máš ale hladinu nad sebou a srdce zase utichá....... už na věky.