Schizofrenní

Šla. Šla lesní cestou, temnou. Ne, vlastně nešla. Její nohy šly a ona to nevnímala.
Možná pro ten pocit pohybu, nebo prostě jen chtěla utéct.
Utéct před nimi. To se jí ale nemohlo povést. Byli s ní pořád. Stíny, přízraky...
"Marie!" překvapeně se otočila. Ale byl to jen jeden z nich. Cesta za ní vypadala pořád stejně. Ale ten hlas... Ne, to nemohla být ona. Zaplavila ji vlna vzpomínek. Vzpomínek na minulost. Přidala do kroku, ale věděla, že tomu prostě neuteče. Nedokáže běhat tak rychle. Za pokus to ale stálo.
"Marie!"
Zastavila se na okraji propasti a rozplakala se. Oni ji nenechají. Nedokáže se toho zbavit. Rozhlédla se. Ačkoli sem běžet nechtěla, věděla, proč je tady. Tady se to stalo. Teď měla možnost se toho zbavit.
Teď mohla všechno napravit. Ona tady také stála. Kvůli něčemu, co si Marie nedokázala odpustit.
Les za ní, jakoby to tušil, přestával šumět. Vítr se utišil. Bylo téměř ticho. Všechny přízraky a stíny, které ji pořád pronásledovaly, se rozestoupily kolem ní. Stoupla si na okraj propasti a podívala se dolů. Neviděla na dno.
"Marie!" ozvalo se ze zdola. Ona už tam na ni čekala.
Věděla, že musí. Trošku couvla, rozeběhla se a skočila. A pak ji asi na vteřinu napadlo, že tam dole, možná nikdo nečeká...
Byl to nádherný pocit úlevy. Uslyšela velkou ránu a pak ucítila bolest. Jen na chvíli. Konečně jim utekla a zbavila se viny.
Náhle ji uviděla. Svoji matku. Měla krásnou černou róbu a křídla. Ano, křídla. Její matka byla anděl.
Marie už jen cítila její ledové objetí a slzu, co jí přistála na tváři.