Cesta za smíchem

Holčička. Má culíky s beruškama a růžovo-červenou soupravu, kterou jí šila máma. Sedí na velkém dřevěném trůnu vystavěném na větrném kopci nad horskou chatou. Babičku a její přítelkyni nechala daleko za sebou, protože byla rychlejší. Září štěstím, vyhrála nikým nevyhlášený závod.
„Ahoj princezničko.“
Z ničeho nic, jako by spadl rovnou z modravého nebe nebo vyrostl z probouzející se jarní země, stojí před ní Kašpárek. Je to on, protože má všechno, co má Kašpárek mít: je malý, s kulatým dětským obličejem, v barevném trikotu a čapce se zvonivýma rolničkama.
„Jé, Kašpárku, co tady děláš?“
„Přišel jsem se na tebe podívat. Chtěl jsem zase vidět tvůj smích.“
„Můj smích?“ podiví se holčička nedůvěřivě.
„Stýskalo se mi po něm. Tam, odkud jsem přišel, nic takového není.“
Dětská tvář nepřirozeně zvážní. „Není tam smích?“
„Není tam TVŮJ smích, princezničko,“ upřesní Kašpárek.
„Princezničko… to se mi líbí.“ Stín je pryč, holčička se znovu roztomile culí. „Budeš mi tak říkat?“
„Vždycky, když se na mě usměješ tak, jako ses smála, když jsem přišel.“
„Tak platí. Kašpárku?“
„Ano?“
Holčička seskočí z trůnu. „Půjdeš si se mnou hrát?“
Kašpárek před odpovědí podivně zaváhá, jako by odpovědět vůbec nechtěl. „My dva už jsme si ale hráli, copak si nevzpomínáš?“
„Nehráli.“ Ruce v bok, gesto trucu, které ještě neměla kde okoukat, ale které je jasným zábleskem toho, co ji teprve čeká. „To bych si pamatovala. Já si totiž pamatuju všechno. Babička to říká. Já jsem tady s babičkou, víš? A doma na mě čeká mamka a taťka a taky Honzík. Honzík je můj bráška.“
Kašpárek od holčičky ustoupí. „Hraj si s nimi, princezničko. Dokud můžeš.“ Zmizí, když se mezi stromy objeví dvojice udýchaných žen. Holčička se jim vydá naproti.