Labuť

------------
Když se k nám zase vrátila, měla jsem velikou radost. Každý den jsem ji chodila krmit a ona každý den připlouvala ke břehu ve stejnou hodinu. Křídla měla bílá jako sníh, zobák dychtivě lačný po potravě a upřímné oči. Oddaně se houpala na hladině malého rybníčka.
Ani nevím proč, ale ta labuť mi přirostla k srdci. Dnes jsem se zase chystala, že jí vezmu nějaký ten pamlsek. Dorazila jsem na místo s rohlíkem v ruce, ale nikdo věrně nečekal. Zmateně jsem se začala rozhlížet po hladině, až jsem ji spatřila.
Mou labuť vlnky spokojeně pohupovaly u druhého břehu. Ona se bezmyšlenkovitě nechávala krmit docela cizí osobou a vypadala šťastně. Kdybych nebyla sobecká, snad prominu.
Tak jsem tam postávala a doufala, že se ještě vrátí zpět. Slzy se tlačily skrze víčka a bylo mi podivně úzko. Bílá skvrnka v dáli se rozmazávala stále víc. „Uvažuj rozumně!“ Napomenula jsem samu sebe.
Napadlo mě počkat ještě 5 minut, když se nevrátí, odejdu! Ale po pěti minutách stále nic, propadla jsem v pláč, tak neutěšitelný, tak zoufalý. Už mě nebavilo dál věznit ty slané štípající korálky. „Já tady přece byla první!“ Vykřikla jsem do ticha, otočila se a pomalu odcházela.
Když jsem se ještě naposledy ohlédla zpět, ta nevěrná labuť si to mířila přímo ke mně – jako by nic. Mám se vrátit? Bojovala jsem s rozumem a svými city. NE!!! Je příliš pozdě.