po prášcích

„Proč to proboha udělala?! Vždyť už byla tak v pohodě,“ ozývá se ze všech stran.
„Smála se, bavila se s kamarády, ve škole jí to šlo. Tak proboha PROČ!!“
Z jejich hlasů čiší zoufalost, bezradnost, nepochopení. Tak přesně tak jsem se taky cítila, řekla bych jim, kdybych mohla. Vždyť já bych vám to vysvětlila, kdybych mohla. Kdybych věděla, že mi porozumíte.
Pravda, zvenku to vypadalo krásně – kdo to nevěděl, nepoznal by to. Holka, co trpěla těžkými depresemi, už zase byla v pořádku. Plně se angažovala ve všem, smála se, dělala vtipy, měla kamarády a vypadala šťastně. Jenže. Když jsem za sebou zavřela dveře svého pokoje, zalezla si do postele a zhasla světlo, všechen život, všechna energie, všechen elán ze mě vyprchaly. Byla jsem najednou prázdná a sama se svou bolestí. Už nebylo před kým se přetvařovat, a tak stavidla povolila a slzy tekly proudem. Kapesníky byly k ničemu, plyšáci byly k ničemu, rivotril byl k ničemu. Ještě stále jsem trpěla, jen jsem o tom už nemluvila – ne jako dřív. A proto se teď tak divíte, protože to pro vás přišlo jako blesk z čistého nebe. Neměli jste nejmenší tušení, že to nebezpečí stále ještě existuje.
Tak už neexistuje ani nebezpečí, ani já. Ta prázdná tělesná schránka – stejně v ní už několik dlouhých měsíců nebyla ani špetka života. Byla v ní jen přetvářka, neustále byla zmítána těžkým bojem. Ten už ale skončil, prázdné tělo podlehlo. Podlehlo právě té prázdnotě a absenci života.