sen

Schody do nebe

Tento sen patřil do žánru psycho, podtitul absolutněvšemožné.

Poznal jsem to hned, když jsem se probudil do tohoto snu. Ocitl jsem se totiž na rozsáhlé a pusté poušti. Všude kolem mě pouze písek. Ani tam nebyly kameny, prostě jen jemný písek. A to vedro bylo opravdu k nevydržení. A ještě byly přede mnou kamenné schody, které vedly až někam do vzduchu. Neviděl jsem na konec. Zato jsem si všiml nahoře něčeho žlutého, co se stále pohybovalo sem a tam, nahoru a dolů. A tak jsem se (protože lidská bytost, a ono nejen lidská, je velice zvědavá) vydal nahoru k tomu žlutému objektu, co mohlo být cokoli. I nějaký organismus.
Tak asi po hodině chůzi, mě už začaly bolet nohy, a nevypadalo to, že bych se nějak více přiblížil k onomu tajemnému objektu.
„Co to sakra je? A kolik ještě těch zatracených schodů budu muset ještě vyšlapat?“ kladl jsem si otázky a chtěl se už vrátit dolů. Jenže, co bych dole dělal? Tam nahoře něco je, a já jsem chtěl vědět, co to je. A tak zase vyhrála Zvědavost, a únava a bolení nohou muselo ustoupit.
Další hodina.
„Tohle už není normální. To je nenormální i na tenhle typ snu!“ nebyl jsem příliš nadšený z toho, že jsem po dvou hodinovém pochodu, při velkém vedru, stále nezjistil, co je onen tajemný žlutý objekt. Ale šel jsem dále. A vtom jsem zjistil tu obrovskou sílu oné vlastnosti Zvědavost. Zvědavost je i za láskou. Ale bohužel častěji je i za smrtí. Prostě vždy vyhraje, ať je v jakékoli podobě.
Už jsem šel tři hodiny.
TY SCHODY VEDLY AŽ DO NEBE. Už jsem byl nad Zemi. Ale protože to byl sen, tak jsem neměl problémy s dýchacím. A ta zatracená věc, díky které jsem byl tam, kde jsem byl, byla stále daleko ode mě. Už jsem měl toho opravdu dost. Už to bylo prostě nuda. Ale tak co jsem měl dělat? Jít zase tři dolu? To se mi moc nechtělo. Tak jsem si chvíli odpočinul a vydal se opět vzhůru.
Vtom jsem (asi únavou, nebo jsem špatně došlápl, nevím) zaklopýtl, a padal dolu. Začal jsem nabírat už velkou rychlost.
„Doufám, že nezačnu hořet jako kometa,“ modlil jsem se. Nezačal jsem. Být to v reálném světě, tak. Tak tady vlastně nejsem. Už jsem byl zase v Zemský atmosféře.
„Hm super,“ říkal jsem poměrně ironicky, „tři hodinu jdu nahoru, zpocený, nohy mě bolí, a pak během dvaceti minut jsem zase dole. Opravdu, to se může stát pouze mně. Nikomu jinému, jen mně. Sakra!“
Už jsem byl téměř v písku. Chybělo tak kilometr. A …….
A vtom jsem se probudil.