Návrat

Cítil pod nohama ušlapanou hlínu. Bylo mu příjemné na ní našlapovat, dělal to měkce a jemně, jakoby se s ní mazlil přes podrážky svých bot. Vdechoval vzduch prosáklý vůní květin a vychutnával si sluníčko, které mu pálilo do čela. Po stranách té cestičky, která vedla někam daleko, rostly lípy. Lipová alej. Měl výbornou náladu a ani pořádně nevěděl proč. Byl unavený a hladový, měl by spíš mít vztek, ale tohle si zkrátka nedalo říct. Někde uvnitř začínal cítit, že dnes se stane něco velkého. Cestička se pomalu rozšiřovala. Potom se z ní během několika kroků stala cesta, silnice pro zástupy lidí i kočáry. U několika vzdálených stromů uviděl postávat lidi. Když se trochu přiblížil, všiml si jich lépe, měli na sobě prosté venkovské šaty, ale vypadali stejně šťastní jako on, smáli se. Cítil, že ho vítají. Jejich oči se do něj zabodávaly, jenže to nebyly takové ty nenávistné pohledy, které přesně tohle obvykle dělají, byla v nich cítit radost a naděje. Jen pootočil hlavu jejich směrem. Něco mu říkalo, že by se na ně neměl moc dívat. Nebyl si jistý proč, snad by se neměl snížit… Ale proč? Vždyť byl úplně stejný. Byl. A teď si uvědomoval, že už není. Teď už věděl zcela jistě, že dnešek je významný den. Cítil to ve vzduchu, a ta nová vůně zcela přebila všechny květiny. Kolem silnice se začínal množit dav. Tihle už byli odvážnější, mávali, smáli se na něj. Slyšet šelest jejich hlasů. Mezi stromy viselo pár červených stužek. Prošel kolem dřevěného vozíku, na němž seděli tři otrhaní kluci. I když byl dost daleko, radši se odtáhli a schoulili do klubíčka. Rozhlédl se a uviděl dav. S každým jeho krokem se zvětšoval. Lidé mluvili čím dál hlasitěji, až nakonec téměř křičeli vzrušením. Někdo vyhodil do vzduchu klobouk, pak ho někdo jiný napodobil a během pár vteřin byl vzduch plný poletujících hnědých vlaštovek vítajících svého pána. Císaře. Znovu, po tak dlouhé době, byl císařem. Mezi létajícími čapkami si všiml i pár cylindrů. Překvapeně stočil pohled z bledě modré oblohy zpátky k zemi. Prostých lidí ubývalo a jejich místa zaujímali měšťani v černých škrobených oblecích. A pak tu byli vojáci. Dosud si jich nevšiml, i když s ním museli být. Teď jich tu bylo mnoho, celé zástupy, řady modrých uniforem. Bajonety pušek se leskly ve slunci. Opět se zhluboka nadechl, to když se mu trochu zatočila hlava. Měl pocit, že každou chvílí omdlí pod náporem té nečekané nádhery. Přes cestu uviděl velkou stužku s trikolórou, červenomodrobílý uvítací výbor. Uvědomoval si každou část svého těla a cítil jeho velikost. Byl to jeho duch, který ho udělal velkým, který pozvedl malého člověka na titána, barbarský světadíl na baštu správných mravů. Byl to on… ano, on, nechtělo se mu to jméno ani v duchu vyslovit, ale byla to přece pravda, on, Napoleon Bonaparte, ten, který navždy změnil svět. Do cesty mu teď někdo vstoupil. Dvě postavy stály přímo uprostřed silnice. Byly ještě daleko, takže je přesně neviděl. Asi představitelé státu, kteří se chopili moci v jeho nepřítomnosti. Vládci, kteří byli ve skutečnosti jen místodržícími. Pravý vládce se teď vrací do Paříže. Těsně před tím, než se k němu vydaly rychlým krokem ty dvě podivné postavy, měl dojem, že vidí první domy a někde v dálce za nimi věže Notre Dame...
„Ale, pane Peterka.“
Cestu mu zastoupila postava v bílém plášti. Ze silnice se najednou stala ta úzká cesta, po které šel před tím, než potkal první… Trhl hlavou na obě strany. Nikdo tam nebyl. Rychle se podíval za toho člověka před ním, na města, které už nebylo.
„Tak jste se nám přece jenom vrátil.“ Tvář s blyštivými brýlemi na nose se vlídně usmála.
Sklopil své temné hnědé oči na zem.
„Já vám to říkala, pane doktore,“ ozvala se obtloustlá žena v modrobílém.
„Ano, ano. My to věděli, že, pane Peterka. Tak pojďte se sestrou, ať užnete doma.“
Žena přistoupila, aby ho mohla pevně chytit kolem ramen. Někam šla a on se šoural za ní. Ještě než zašli za bílou zeď pavilonu, naposledy se otočil směrem k cestě. Nebyl tam nikdo, jen lipová alej, v jejímž stínu si muž v bílém zapaloval cigaretu.