Běh životem

Běžela po velké planině. Připadalo jí, že stojí, protože ve všech směrech
se hustá tráva spojovala s nebem. Ve skutečnosti však běžela, jak nejrychleji mohla... Zmírnila
tempo do kroku, až uplně zastavila. Předklonila se, aby se trochu vydýchala. Rozhlédla se kolem.
Celá krajina byla jednotvárná až na cestičku, která za ní v po kolena vysoké trávě tvořila úzký rovný pásek. Nikde se nehnul ani lísteček. Všude bylo ticho. Slyšela jen svůj ještě pořád zrychlený dech a tlukot srdce. Nevěděla, kam míří, ani kterým směrem se má dát, ale cítila, že z tohohle místa musí co nejrychleji pryč. Zřejmě to, co jí pronásledovalo, byla samota. Netušila, jak se tam dostala, jestli to končí a pokud ano, co je za tim. Neposedný pramen vlasů strčila zpátky do gumičky a opět se rozběhla. Docházely jí síly, nohy už ji bolely. Hromadil se v ní vztek a beznaděj, což přispívalo na ještě větším zrychlení. Najednou se octla na konci cesty, i když před sebou měla stále rovný obzor. Její rychlý tlukot srdce se spojil v jeden dlouhý tón. Právě pochopila, co se stalo. Chtěla zpomalit, ale už to nešlo... Někdo pomalu kráčí městem plným lidí, její cesta vedla prázdnou plání. Měla dost prostoru, aby došla co nejdál, ale ona našla svůj cíl dřív, než bylo nutné. Mohla jít pomalu, ale ona proběhla životem šíleně rychle... Napjaté svaly povolily, oči pod víčky se přestaly pohybovat, hlava bezvládně spadla k jedné straně. Lékař konstatoval smrt a čas dal zapsat do nějaké listiny. Nechal jí odpojit od přístrojů, na kterých byla závislá již týden.

...Nikomu nechyběla, nikdo nebrečel, nikdo nevzpomínal... Tento případ zapadl mezi všední děj onoho dne...