Slzy na řasách

„Neplakej,“ hladil ji po vlasech. Ležela schoulená v jeho náruči a tiše plakala. „Vím, není nic horšího než vidět umírat svou matku, ale věř, že bude líp, máš přece mě.“ Konejšil ji. Kapesníkem jí stíral černé slzy z rozmazané řasenky. „No tak pššššt…“ houpal ji na kolenou a zpíval jí ukolébavku, jako dítěti. Však ona ještě byla dítě. Odbilo jí čerstvých 15 teprve nedávno. Smrt milované maminky ji zasáhla. Ještě včera seděla u stolu a fotila se jen tak polehku ve spodním prádle a dnes je z ní troska. Zavřela oči a nechala se jemně škrábat po zádech. Nebýt Libora, je teď dávno v nebi se svou matkou. Představovala si, jak její máma létá po nebi a má takové ty bělostné křídla a hedvábné šatičky, přesně takové, jaké měli ve snech andělé, když byla malá. S pocitem, že její maminka je i tam šťastná a přesto stále s ní, usnula. Libor se na ni koukal. Na jejich řasách se houpala velká slza. Libor ji pozoroval pečlivě, najednou se z dlouhých řas nešťastné a přesto spánkem spokojené dívky slza utrhla, chlapci se zdálo, že padá nekonečně dlouho. Když dopadla na bledou líci slečny, rozutekla se v malém potůčku k bradě dolů. Vypadala, jako by chtěla říct: „Nejsem poslední, ale to je život, i my slané kapky vody, my slzičky, jsme jeho součástí!“