Plíží se smrt

Tak už je to definitivní. Brzo zemřu. Nevím přesně, kterou nemocí trpím, ale nechci to vědět. Pozoruji svou maminku, která v šeru nemocničního pokoje sedí u mého lůžka a pláče. Její slzy mě ničí. Ale já brečet nemohu. Asi jsem na to moc slabá. Cítím, jak usínám.
...Jsem u nás doma. Tak dlouho už jsem náš byt neviděla. Vcházím do obývacího pokoje. Místnost je tmavá. Vidím v ní plno lidí a všichni truchlí. Procházím kolem své rodiny, ale nikdo si mě nevšímá. Z jejich nářku pociťuji strach. Raději se podívám do pokojů v patře. Tam spatřím samé mladé lidi, kteří se smějí a tancují. Jejich smích zní děsivě, proto běžím do ložnice. Slyším tajuplné hlasy, které mě lákají podívat se na balkón. Následuji je. Vnímám ledový dech větru. Dívám se do tmy. Začínají padat sněhové vločky. Natahuji ruce, abych se jich mohla dotknout, ale nedosáhnu na ně. Je mi zima. Jsem tady sama. 0myl! Ne, nejsem. Je tady se mnou smrt. Tajuplné hlasy se čím dál víc přibližují, křičí...

Probudím se opět v nemocničním pokoji. Ale nikdo tu není. Kam asi všichni odešli? Jsem už snad mrtvá? Ne. Stále mám obrovské bolesti. Jsem ještě na živu. Ale co z toho mám? Proč zrovna já???
Znovu ztrácím vědomí. Propadám se kamsi do hlubokých propastí, kde neexistuje pojem o čase a životě...

"Mami, jsi to ty?" zeptám se, protože si nejsem jistá, jestli to není další sen. Všude kolem mě jsou lidé. Dívám se jim do tváří, ale nepoznávám je. "Zlatíčko, jsem to já. Jsme tady všichni. Tvůj tatínek, babička, dědeček… Všichni jsme tě přišli navštívit. Chtěla bys někomu něco povědět?" Maminka se tvářila statečně, ale stále jsem viděla její slzy. Věděla jsem, co to znamenalo.
"Mami, neplač. Je mi to líto. Děkuju vám," promluvila jsem naposledy. Ti lidé ke mně mluvili, ale ztrácela jsem se v jejich vyprávění...
Slova nic víc než slova, ale tahle nic neznamenají. Míhají se mi před očima jedno po druhém. Nemá to smysl. Usínám. Panebože, vždyť já umírám! Padám do bezvědomí. To je konec? Už tu nejsou slova, co se mi míhala před očima, už tu nejsou slzy. Jen stíny - vražedné stíny - které mě děsí.

Nevidím ten svět. Je někde hluboko pod zemí. Někde se schoval. Chci ho najít, ale nevím, kde začít a kde skončit. Nikdo mi nepomůže. A proč taky? Jsem na to sama. Sama nic nezmůžu. Jsem tu zbytečná a opuštěná. Cítím bezmocnost...
Jde do tuhého! Je to nelítostný boj na život a na smrt. Ale tady nikdo nevyhrává. Všude, kam se rozhlédnu, existuje pouze strach, smrt a tma. Srdce mi zběsile buší a já se sama sebe ptám, jestli mám ještě vůbec nějakou naději. Nečekám a ani nedostávám žádnou odpověď...

Konec nadějí. Konec všemu. Došla jsem na konec své cesty. Dál už nic není. Možná jen pohřeb. Jenže právě tohle pro všechny konec znamená. Proč??? Mám spoustu podobných otázek, ale už žádnou naději. Dost málo.

Na okamžik jsem ještě spatřila své blízké a slyšela jejich rozhovory, ale už jsem neporozuměla jejich obsahům. Nedokážu to. Už tu nemám co dělat. Já takhle dál nemůžu. Prostě končím.