Útěk

Musím utýct z těhle cest, marnejch bezvýznamnejch cest. Chci zapomenout na minulost a žít tuhle neskutečnou přítomnost, ale myslím si, že to nejde, že sama to prostě nikdy nezvládnu. Když se ohlídnu za sebe a kouknu se na lidi kolem mě, je mi z nich smutno, všichni si navzájem vrážíme nůž do zad, tak moc si ubližujeme. Je mi nás lidí líto, ale nechápu, proč to tak je?? Čím dýl jsem bez tebe, tím víc se ztrácím v labyrintu přítomnosti. Nesnáším sama sebe za to, jak se pořád lituju, chci zapomenout, ale ono to nejde. Uvědomuju si, že člověk by neměl bejt jen nešťastnej a neměl by přemýšlet nad tím, co nemá, nebo co ztratil. Měli by jsme si vážit věcí, co máme v tuhle danou chvíli u sebe, co nám dává sílu žít. Mít tak křídla a uletět kdykoliv kdy se mi zachce, ale ono to nejde. Jsme tu proto, aby jsme se od života něco naučili, ale někdy je těžký ty zkoužky vůbec přežít.

Leží tu dívka a po dlaních ji stéká krev. Teplá jako sám život. Její rty jsou rudé jako růže a její pleť je bledá jako sníh. Proč už nedýchá?? Její oči jsou tak smutné, a přesto jako když v nich je osvobození, ale od čeho? Co se jí vlastně stalo? Její život byl tak velký a přitom tak tísnivý a bolestný, snažila se najít lék na tu bolest, ale nenašla žádný. Její nejlepší kamarád byl pro ni tím lékem, byli stále spolu, tak proč ho tady nechala, ona je tak sobecká. Nemyslela na něho, proč se nesnažila víc, vždyť život je tak cenný a ona ho nechala odejít. V tuto chvíli stojí s anděly v nebi a konečně našla to, bez čeho nemohla žít, to co jí způsobilo tu bolest. Našla svou lásku. Zůstalo po ní jen tělo, které je tak studené, bez života, zdálo by se někomu, jako když se na jejích líbezných rtech objevil úsměv, asi ano, je konečně šťastná, konečně volná a se svou láskou. Navždy..